Anděla (67): Kvůli podivným zvukům jsem zavolala tísňovou linku. Zachránila jsem sousedovi život

Ta noc byla tichá, až na otravné rytmické bušení vycházející z vedlejšího bytu. Nepravidelné, zneklidňující zvuky se ozývaly skrze tenké zdi našeho domu a zdály se být zcela nelogické – žádná hudba, žádné hlasy, jen zvláštní dunění, které se vracelo ve vlnách, jako by někdo náhodně přerovnával nábytek. Zírala jsem do stropu a přemítala, kolik hodin spánku mi ještě zbývá, než zazvoní budík.

Mohlo by Vás zajímat:

Věra (72): Nad hlavou se mi střídají skupinky zahraničních studentů. Je hrůza v tom bydlet, a nezmůžu nic

Chtěla jsem zavolat policii, ale zastavila mě intuice

Hluk se ale neutišil. Minuty plynuly a já se začala přistihovat při myšlenkách, že na souseda zavolám polici. A pak mě napadlo – co když jde o něco vážnějšího? Co když se soused, který v bytě žije sám, dostal do potíží? Naše interakce byly vždy povrchní – pozdravy na chodbě, formální úsměvy. Nikdy jsem se neptala na jeho život, nikdy jsem se nezajímala, co se za jeho dveřmi odehrává.

Zvuky nabývaly na intenzitě. Nechtěla jsem dělat rozruch kvůli ničemu, ale nakonec jsem se rozhodla. Cosi v mé hrudi mi říkalo, že bych to neměla ignorovat. „Dobrý den, prosím vás, ze sousedova bytu se ozývají divné zvuky. Je to starší muž a možná se s ním něco děje. Můžete někoho poslat?“ Operátorka zůstala klidná, profesionální. Ujistila mě, že někdo přijede situaci zkontrolovat.

Když o pár minut později dorazila hlídka, sledovala jsem vše z bezpečí svého bytu, tiše, skrze špehýrku ve dveřích. Policisté několikrát zaklepali, ale žádná odpověď nepřicházela. Zvuky však neustávaly. Nakonec přistoupili k odemčení dveří. Srdce mi bušilo a v hlavě se mísily obavy i pocit, že jsem možná udělala chybu.

Mohlo by Vás zajímat:

Jarka (57): Nový soused podnikal zvláštní rituály. Když jsem na něj křičela, že nás chce všechny proklít, řekl mi pravdu

Je dobře, že jsem zavolala

Dveře se otevřely a v tu chvíli nastalo ticho. Slyšela jsem jen vzdálené mumlání policistů. Po několika nekonečných minutách jsem slyšela houkání sanitky a po pár dalších jednoho z nich vystřídal zdravotník. A pak druhého. A pak najednou vyjela ven z bytu nosítka a na nich ležel soused s kyslíkovou maskou. Zděsila jsem se a nemohla jsem si pomoct.

Vyšla jsem ven a šla se zeptat policistů.Když jsem jim řekla, že jsem je zavolala já, dozvěděla jsem se, že soused prodělal epileptický záchvat. Jeho tělo naráželo do podlahy a nábytku v nekontrolovaných křečích. Každá minuta hrála roli. Kdybych nevolala, mohl by zůstat bez pomoci, ohrožen na životě.

Cítím stále určitou vinu. Jak blízko jsem byla tomu, že bych hluk ignorovala a přetáhla si peřinu přes hlavu. Jak snadno bych mohla říct, že to není moje věc. Jsem ráda, že můj telefonát, zdánlivě malý a nepatrný čin, měl obrovský dopad. Soused se zotavil, a když jsme se potkali na chodbě, poděkoval mi. Sice jen pohledem, ale mně i to stačilo.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Alice (42): Bála jsem se anestezie, až mě můj strach dostal na vozík