Když Andrea zjistila, jaký je její přítel ve skutečnosti, rozešla se s ním. Řekla si, že jí nestojí za to, aby kvůli němu uronila byť jen jednu slzu. Ale když se jí jednoho dne rozkutálel nákup po chodníku, slzám už se neubránila...
Můj ex nebyl moc dobrý člověk. Bohužel jsem to zjistila až po dvou letech. Přesně tak dlouho mi trvalo, než jsem sundala růžové brýle...
Rozchod mi pořádně pocuchal nervy
Dva roky jsem byla zamilovaná a nevšímala si varovné signály, neposlouchala okolí. Viděla jsem jenom svého přítele. Oči mi otevřelo až to, když jsem ho s milenkou přistihla přímo při činu. Dokonce ani neměl ochranu, což mi od něj přišlo dvojnásob nechutné a nezodpovědné.
Sbalila jsem si věci, které jsem měla v jeho bytě, a vrátila se do svého malého kutlochu. Ten jsem zdědila po babičce, ale nikdy jsem neměla to srdce prodat ho nebo pronajímat. Ukázalo se, že jsem udělala dobře.
Můj byteček byl svědkem mého truchlení a vyrovnávání se s rozhodem. Řekla jsem si, že kvůli tomu podrazákovi neuroním ani slzu. A docela dlouho jsem to vydržela...
Už jsem to nevydržela a rozbrečela se
Postupně jsem si zvykala na to, že zaspávám sama ve své posteli. Do restaurací mě to samotnou netáhlo, takže jsem musela zvládnout nákupy pro jednoho. To mi ale moc nešlo a když jsem si z krámu nesla potraviny na celý víkend, pořádně jsem funěla. Vešlo se to do jedné papírové tašky, ale byla pořádně napěchovaná. Že já neposlechla prodavačku, která mi nabízela další tašku.
Řekla jsem si, že to zvládnu. Popadla jsem tašku do náruče a vyrazila domů. Jenže když už jsem byla kousek od baráku, zaslechla jsem rupnutí, taška se mi v rukou zakymácela a začala se trhat. A všechno ovoce, které jsem měla navrchu, padalo a kutálelo se po chodníku.
Chvíli jsem s tím vším balancovala, ale pak mi došly síly. Tašku jsem položila na zem a sedla si vedle ní. Tehdy se ve mně něco zlomilo a rozbrečela jsem se. Všechno, co jsem zadržovala po rozchodu, se teď uvolnilo...
Pomeranč mi přinesl životní lásku
Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, když jsem zaslechla cizí hlas. "Promiňte, není tohle náhodou vaše?" ptal se mě muž, který v ruce držel pomeranč. Jen jsem přikývla. "Aha, ono je jich tady víc. Když mi slíbíte, že si otřete slzy, posbírám vám celou úrodu," dodal a šel hledat ovoce, které se mi rozsypalo.
Než se vrátil s plnou náručí, přestala jsem brečet. Pak mi ten chlap pomohl vstát. "Myslím, že za to ten nákup nestojí," nadhodil a usmál se na mě. Byl to sympaťák a já se začala usmívat taky. Pomohl mi odnést nákup na nejbližší lavičku, sedli jsme si a povídali si.
V jeho přítomnosti jsem hned zapomněla na všechny trable. Cítila jsem se fajn, jak už dlouho ne. Od té doby uplynul rok a já začala s tím sběračem ovoce Martinem (35) chodit. Tentokrát nevidím žádné varovné signály a okolí mi říká, že jsem si konečně vybrala dobře. Kdo by to byl řekl, že mi zatoulaný pomeranč přinese do života lásku...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.