Facebook
Instagram
Andrej se po smrti své manželky nedokázal po starat o dceru Evu. Bylo to těžké rozhodnutí, ale nakonec ji svěřil do péče své sestry, která bydlí na vesnici.
Nikdy by mě nenapadlo, že budu muset učinit tak těžké rozhodnutí. Po manželčině smrti se všechno rozpadlo. Myslel jsem, že dokážu vychovat naši dceru Evu (5) sám, že to nějak zvládneme, ale realita mi ukázala, jak moc jsem se mýlil.
To rozhodnutí mi zlomilo srdce
Každým dnem jsem byl víc a víc přetížený. Práce, domácnost, povinnosti – všechno se na mě valilo. A Eva... byla vyděšená, ztracená a osamělá. Věděl jsem, že to nezvládnu, že potřebuji pomoc.
Dlouho jsme se v rámci rodiny bavili o tom, co bych měl udělat. Pak moje sestra Anna (40) přišla s nápadem, abych Evu svěřil do její péče. Připadalo mi to jako přiznání prohry, ale nakonec jsem to udělal.
Zabalil jsem dceři věci a odvezl ji k Anně. Málem jsem se rozbrečel, když jsem viděl Evu, jak sedí na zadním sedadle a drží v rukou plyšového medvěda. Byla tak tichá, tak malá... Vypadala, jako by mohla každou chvíli zmizet. Snažil jsem se najít nějaká slova útěchy, něco, co by mohlo zmírnit tu bolest, ale jediné, co se mi podařilo vyslovit, znělo prázdně i mně samotnému.
„Vím, že to pro tebe není snadné...“ začal jsem a snažil se zachytit její pohled ve zpětném zrcátku. „Ale teta Anna… Bude se o tebe dobře starat. Na venkově je to jiné, možná se ti tam bude líbit.“
Eva neodpověděla, nepodívala se na mě. Zírala na svého medvídka, jako by v tu chvíli byl tím nejdůležitějším na celém světě. Když jsem ji tak viděl, věděl jsem, že jsem selhal. Předal jsem ji někomu jinému, protože jsem to nezvládl...
Cítil jsem prázdnotu
Anna čekala před domem, usmívala se, ale v jejích očích jsem viděl starost. Dům obklopený poli a stromy vypadal klidně, téměř idylicky, jenže pro Evu to bylo cizí prostředí. Když jsme vystoupili z auta, Anna k ní přistoupila, klekla si a jemně ji vzala za ruku.
„Evi, zlato,“ snažila se ji uklidnit. „Tady ti bude dobře. Je tu klid a budeme mít spoustu času na hraní.“
Pozoroval jsem, jak se Eva snaží zadržet slzy. Viděl jsem to v jejích očích, v tom, jak pevně tiskla rty. „Tati...“ řekla potichu. V jejím hlase jsem slyšel víc bolesti, než jsem dokázal snést.
„Musím už jet, miláčku,“ řekl jsem a snažil se nedat najevo, jak moc mě to bolí. „Slibuji, že se budeme často vídat.“
Nemohl jsem dál sledovat, jak trpí. Když mě objala, cítil jsem, jako by mi někdo rval srdce. Nakonec jsem nasedl do auta a odjel s pocitem, že za sebou nechávám část sebe. Ve zpětném zrcátku jsem ji viděl stát na příjezdové cestě... S každým ujetým kilometrem ticho kolem mě sílilo a dusilo mě. Vrátil jsem se do prázdného bytu, ale ve skutečnosti nebyl prázdný byt – to já byl prázdný...
Pomalu si zvykala
Od toho dne uplynulo několik týdnů. S Evou jsem nemluvil často, a když už, její hlas v telefonu byl tichý, jako by se nechtěla vnucovat. Cítil jsem se hrozně, ale přesvědčoval jsem sám sebe, že je to pro její dobro.
Anna mi říkala, že si Eva pomalu zvyká. Zpočátku ji všechno děsilo – od ranního zpěvu ptáků až po slepice, které volně běhaly po dvoře.
„Několikrát plakala, ale teď už je to lepší,“ prozradila mi Anna.
Eva začala chodit ven. Přitahovala ji příroda, i když zpočátku byla nedůvěřivá vůči všemu, co se hýbalo. Viděl jsem fotky, které mi Anna posílala – Eva s věnečkem z lučních květin, Eva s kočkou na klíně, Eva se usmívá na děti ze sousedství.
Pokaždé, když jsem se na ně podíval, cítil jsem zvláštní směsici úlevy a smutku. Moje dcera začínala nacházet své místo v novém světě... A já jsem se stával jen stínem, který postupně bledl.
Jsou jako máma a dcera
Měsíce plynuly a Eva se stále víc zapojovala do venkovského života. Děti ze sousedství ji přijaly za svou a Anna byla pro ni jako matka. Pozoroval jsem to z dálky a cítil jsem, že se mi dcera stále víc vzdaluje.
Nakonec jsem se rozhodl pro delší návštěvu. Přijel jsem na venkov s očekáváním radostného přivítání, jako kdysi, když byla Eva mladší a běžela mi naproti s otevřenou náručí. Tentokrát, když jsem vystoupil z auta, jsem však viděl, jak Eva stojí na verandě s rukama zkříženýma na hrudi. Usmála se, ale byl to jiný úsměv – zdrženlivější, méně nadšený.
„Tati,“ řekla, když ke mně pomalu přistoupila. Objal jsem ji, ale cítil jsem, jak moc se změnila. Už se ke mně netulila jako dřív. Byla vyšší, jiná a jaksi zralejší.
U večeře jsem se s ní pokoušel mluvit, ale cítil jsem mezi námi odstup. Eva mluvila klidně, jenže její slova byla promyšlená, jakoby zvažovala každé z nich. Věděl jsem, že ji ztrácím nadobro.
Rozhodl jsem se zůstat na venkově několik dní, abych pochopil, co se vlastně stalo. Viděl jsem, jak moc si Eva a Anna rozumí. Pozoroval jsem, jak společně vaří, smějí se a jak Eva nadšeně vypráví Anně o tom, co dělala venku. Bylo v tom něco, snad nějaké pouto, které jsem já, její otec, s ní nikdy nedokázal vytvořit.
Už ji asi nezískám zpátky
Jednoho večera, když Eva už šla spát, jsme s Annou seděli na verandě.
„Zdá se... že je tady šťastná,“ řekl jsem a snažil se, aby můj hlas zněl klidně.
„Je v pořádku, usmívá se stále častěji. Víš, já... vidím, že to začínáš také vnímat. Je tady jako doma.“
Cítil jsem, jak se ve mně něco láme. Nemohl jsem to popřít. Eva našla štěstí, ale ne se mnou. Anna se na mě dívala s obavou a já cítil tíhu celé situace. Svěřil jsem jí svou dceru a teď jsem musel přijmout, že se pro Evu stala skutečnou matkou.
Poslední den před odjezdem jsem se rozhodl s Evou promluvit, v naději, že ji možná přemluvím k návratu do města. Seděli jsme na lavičce před domem.
„Myslel jsem, že bys možná...“ začal jsem, ale než jsem stačil dokončit myšlenku, podívala se na mě tím svým novým, zralým pohledem.
„Vím, co chceš říct,“ přerušila mě tiše. „Ale já se nechci vrátit do města. Tady je mi dobře.“
Každé slovo mě bodalo jako nůž. Cítil jsem, že ji ztrácím navždy, ale zároveň jsem věděl, že ji nemůžu nutit žít život, který už nechce.
„A co Anna?“ zeptal jsem se, i když jsem už znal odpověď.
„Mám ji ráda,“ řekla bez váhání. „Je pro mě jako maminka...“
Poslední naděje na návrat do starého života odplynula spolu s jejími slovy. Eva mě pevně objala, jako by mi chtěla poděkovat za všechno, co jsem pro ni udělal, ale zároveň se naposledy rozloučit.
Když jsem odjížděl, věděl jsem, že ji nechávám v dobrých rukou, ale bolest ze ztráty byla nesnesitelná. Byl jsem jejím otcem, jenže Anna se stala její skutečnou matkou...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Související články
