Facebook
Instagram
Aneta vždy žila ve stínu své úspěšné sestry, která vystudovala univerzitu s červeným diplomem, má kariéru a rodinu. Aneta zatím šla za svým snem a fotí. Jenže to je povolání, které její rodiče neberou vážně.
Moje sestra Aneta byla naší chloubou. A já? Já byla ostudou. Stačilo se podívat na staré fotoalbum – všichni se smáli a Aneta vždycky byla v centru pozornosti. Na vysvědčení samé jedničky, medaile, soutěže a pak prestižní vysoká škola... Vždycky věděla, co chce, a vždycky to dostala. Rodiče říkali, že se prostě snažila víc. A možná měli pravdu...
Prý jsem byla líná
Na rozdíl od ní jsem s obtížemi procházela z ročníku do ročníku. Nezajímala mě univerzita ani velké plány do budoucna. Raději jsem malovala, psala básně, toulala se s foťákem a snila o svobodě. Rodiče říkali, že jsem líná. Aneta se jen shovívavě usmívala. Vždycky si myslela, že ví všechno lépe.
Když jsem bez většího nadšení odmaturovala a nedostala se na žádnou z vysokých škol, které mi rodiče vybrali, celá rodina to rychle přešla. Přestala jsem je zajímat. Když se Aneta měla stát právničkou, koho by zajímala neúspěšná dcera bez ambicí?
Nikdy nedokázali pochopit, že jsem zkrátka nechtěla to, co oni. Že život, který mi vybrali, nebyl můj. Viděli ve mně někoho, kdo se ztratil, zatímco já jsem jen viděla svět jinak...
Na moji sestru byli všichni hrdí
Když Aneta ukončila univerzitu s červeným diplomem, uspořádala se velká rodinná oslava. Všichni byli nadšení, že naše Aneta je právnička! A já? Seděla jsem v rohu s pohárem vína a poslouchala ty stejné chvály pořád dokola. Nikdo se ani nezeptal, jak se mám. Nikdo si nevšiml, že už dva roky vedu vlastní fotoateliér, mám klienty, projekty a vyhrávám soutěže. Pro ně to nemělo žádný význam. Být právničkou bylo něco. Fotografka? To znělo spíš jako koníček, něco, co jednou nechám.
„Aneta je úžasná!“ rozplývala se teta Helena. „A co ty, Aničko?“ dodala a podívala se na mě blahosklonně. „Jak to jde... s těmi tvými fotkami? Pořád to děláš?“
„Ano, teto, pořád,“ odpověděla jsem s nuceným úsměvem. „Mám i pár nových zakázek.“
„To je fajn, fajn,“ přikývla a rychle se otočila k někomu jinému.
Na takové rozhovory jsem si zvykla. Každý Anetin úspěch se slavil, zatímco ty moje byly sotva postřehnutelné. Nezáleželo na tom, co jsem dělala, vždy jsem byla v jejím stínu. Dokonce i když jsem se odvážila odjet na půl roku do Paříže na kurz fotografie, rodiče to považovali za „útěk před skutečným životem“. Ale já jsem tam konečně mohla dýchat. Daleko od hodnocení, srovnávání a věčných očekávání jsem začala nacházet sama sebe.
Rodiče mě nikdy nedokázali pochválit
Roky ubíhaly. Aneta se vdala a stala matkou. Její život běžel podle plánu jako švýcarské hodinky. Všichni věděli, co se u ní děje – povýšení, nové bydlení, dovolené na Karibiku. Každý její krok byl jako ta nejdůležitější zpráva a rodiče byli vždy pyšní.
A já? No, já jsem dál šla svou cestou. Moje firma rostla. Začala jsem spolupracovat s většími klienty, vystavovala jsem fotky v galeriích, moje práce se objevily v časopisech. Občas jsem si říkala, jestli si toho rodiče někdy všimnou, jestli řeknou: „Hele, Aničko, skvělá práce, opravdu si toho vážíme!“
Ale ten okamžik nikdy nepřišel. Byla jsem vždycky ta „druhá dcera“. S tím rozdílem, že už jsem ani nebyla jejich zklamáním. Stala jsem se neviditelnou...
Sestra o mně nevěděla nic
Jednoho dne jsem Anetu náhodou potkala ve městě. Vídaly jsme se jen na rodinných setkáních, takže to bylo překvapení. Seděla jsem v kavárně, mluvila s klientem o novém projektu, když přišla Aneta. Byla oblečená v drahém kabátu a s kabelkou, která pravděpodobně stála víc než celé mé fotografické vybavení. Posadila se o pár stolů dál a já ucítila v žaludku ten známý svíravý pocit. To ponížení, které se vrátilo vždy, když jsem ji viděla.
Po schůzce jsem šla za ní, nechtěla jsem, aby to vypadalo, že se jí vyhýbám. „Aničko?“ zamračila se, jako by si nebyla jistá, jestli jsem to opravdu já. „Co tady děláš?“
„Měla jsem schůzku s klientem,“ odpověděla jsem s úsměvem.
Podívala se na mě s náznakem překvapení. Poprvé jsem v jejích očích viděla něco, co jsem dřív neviděla – možná údiv... Možná dokonce respekt...
„S klientem?“ zeptala se, jako by tomu nemohla uvěřit.
„Ano, víš, vedu fotografické studio. Dělám zakázky, výstavy, občas spolupracuji s časopisy.“
„Vážně?“ pronesla opatrně, jako by se snažila tu informaci vstřebat. „To jsem nevěděla...“
„Ano, už několik let,“ odpověděla jsem klidně, i když ve mně rostla frustrace. Jak to mohla nevědět? Opravdu byla celá rodina tak slepá?
„To je... to je působivé, Aničko. Opravdu...“ řekla po chvíli.
Pozorně jsem se na ni dívala. Zdálo se, že v jejím hlase je něco, co jsem neznala. Možná mě po letech viděla jinak. Snažila jsem se nedat najevo, jak moc pro mě ta slova znamenala.
Konečně viděli, že jsem něco dokázala
O pár týdnů později rodiče nečekaně navštívili mé studio. Měla jsem pocit, že jim Aneta něco řekla, protože jejich náhlý zájem byl příliš nápadný. Ukazovala jsem jim své práce, vyprávěla o tom, jak jsem firmu budovala, jak jsem začínala s malými zakázkami a teď spolupracuji s velkými klienty. Dívali se na mě, jako by mě poprvé viděli jako dospělého člověka, který něco dokázal.
„Netušil jsem, že se ti tak daří,“ řekl otec, když se díval na jednu z mých fotografií visících na stěně. „Opravdu jsi mě překvapila, Aničko.“
Matka stála vedle, mlčela. Dívala se na fotky, jako by se snažila něco pochopit, něco, co jí dosud unikalo. Možná to bylo právě tohle. Možná fakt, že i když Aneta byla chlouba rodiny, já jsem si našla svou vlastní cestu. A přestože jsem nezískala tituly ani neměla vilu, vedla jsem si v životě dobře. Lépe, než si mysleli.
Postupem času jsem se naučila, že jejich uznání nepotřebuju k tomu, abych se cítila naplněná. Ale v ten okamžik, když stáli v mém studiu a dívali se na výsledky mé práce, jsem poprvé cítila, že mě opravdu vidí. Možná konečně pochopili, že jsem víc než jen ta horší dcera...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Vítejte u Hanky Kynychové: Jako první jsme navštívili nový dům, ve kterém má konečně vlastní šatnu
Vítejte u Hanky Kynychové: Jako první jsme navštívili nový dům, ve kterém má konečně vlastní šatnu
Související články
