Facebook
Instagram
Anna měla spoustu plánů, ale všechny vzaly za své, když otěhotněla ještě před maturitou. Partner se na ni vykašlal a s dítětem jí pomáhají rodiče. Po letech se zamilovala do muže, který se k ní choval hezky a zdálo se, že ji má rád. Svou pravou tvář ukázal až po svatbě.
Vždy jsem chtěla být lékařkou. „Budu zachraňovat lidi,“ říkala jsem hrdě každému, kdo se mě ptal, co plánuju dělat v budoucnu. Na střední škole jsem chodila na doučování a další kurzy z předmětů, které mi mohly pomoct s přijetím na lékařskou fakultu. Byla jsem si jistá, že nebudu mít problém uspět.
Otěhotněla jsem
Bohužel všechno dopadlo jinak. Několik měsíců před maturitou jsem poznala kluka. Adam byl starší než já a imponoval mi svou samostatností, svobodou a studentským životem. Zamilovala jsem se.
„Budeme spolu navždy?“ ptala jsem se ho naivně. Ani mě nenapadlo, že můj starší přítel mě chce jen dostat do postele a vůbec nemá v úmyslu se mnou zůstat.
„Samozřejmě,“ odpověděl s úsměvem.
A já mu věřila. Nechala jsem se omámit jeho sladkými slovy. Když jsem po několika týdnech zjistila, že jsem těhotná, Adam mě opustil.
„Můžeš si za to sama,“ řekl, když jsem mu oznámila, že z nás budou rodiče. „Nenechám se chytit do pasti s plenkami...“
A to bylo naposled, co jsem ho viděla...
Moje sny se zhroutily
Bála jsem se říct rodičům, že jsem těhotná, ale nemohla jsem to skrývat donekonečna.
„A co tvé sny o přijetí na lékařskou fakultu...“ povzdechla si máma. Táta nic neřekl, ale v jeho očích jsem viděla zklamání. Vždy ve mně věřil a byl velmi hrdý na to, kolik úsilí jsem vložila do studia. A teď mělo všechno být zničeno.
„Je mi to líto,“ zašeptala jsem. Bylo mi smutno, že jsem je zklamala. Ale ještě smutnější jsem byla z toho, že tato hloupá chyba mě připravila o šanci splnit si své sny.
Rodiče mě nenechali samotnou. I když si můj život takto nepředstavovali, rozhodli se mi pomoci. Díky nim jsem odmaturovala a s vynikajícími výsledky. Ale k čemu mi to bylo?
Alespoň že rodiče byli hrdí. „Jsi ještě mladá a všechno máš před sebou,“ řekl táta, který se už smířil s myšlenkou, že bude dědečkem. Poslušně jsem přikyvovala, ale hluboko uvnitř jsem nebyla optimistická. Nechtěla jsem jít na univerzitu jako mladá matka...
Rodiče mi podali pomocnou ruku
Když se narodil Kuba, uvědomila jsem si, že na mateřství vůbec nejsem připravená. Všechno mě rozčilovalo – dětský pláč, vstávání v noci, neustálý nedostatek spánku a únava. Myslela jsem si, že můj život je u konce.
Mí přátelé studovali, chodili na večírky, bavili se a poznávali nové lidi. A co já? Trčela jsem doma s malým dítětem, které jen jedlo, spalo, plakalo a potřebovalo péči. Někdy jsem toho měla plné zuby.
Nevím, jak bych si poradila bez rodičů. Máma s tátou nejenže mě podporovali, ale také se starali o malého, chodili s ním na hřiště a věnovali mu veškerý svůj volný čas. Díky nim jsem občas mohla spát, jít sama na procházku a prostě si odpočinout od vlastního dítěte.
Když byly Kubovi čtyři, rodiče mi navrhli, abych si našla stálou práci.
„Dáš ho do školky. A když bude potřeba, vždycky můžeš počítat s námi,“ argumentovala máma.
Nešlo jen o to, abych začala vydělávat peníze. Máma viděla, že život mě začíná ubíjet. I když jsem brala nějaké příležitostné práce, všechny jsem dělal doma. A já potřebovala společnost lidí mého věku. Bylo mi třiadvacet, ale cítila jsem se jako v důchodu. Nestýkala jsem se s vrstevníky, neměla jsem přítele a mými jedinými společníky byli rodiče a čtyřletý syn.
Táta mi pomohl najít práci. Jeden z jeho známých potřeboval někoho do kanceláře. I když jsem neměla žádné vzdělání ani zkušenosti, doháněla jsem to nadšením a ochotou pracovat. A ukázalo se, že si vedu opravdu dobře.
„Jsem s tebou velmi spokojený,“ řekl mi šéf po pár měsících a zároveň mě informoval o zvýšení platu.
Byla jsem velmi šťastná. Tato práce mě vrátila do života. Každý den jsem se setkávala s lidmi, se kterými jsem mohla mluvit, smát se a občas jít na odpolední kávu nebo večerní drink. Pomalu jsem začínala cítit, že můj život konečně nabírá ten správný směr.
Seznámili jsme se v práci
Pavel (29) byl jedním z obchodníků, pro které jsem připravovala dokumenty, prezentace a vše, co potřebovali k práci.
„Díky tobě dosahuji tak dobrých výsledků,“ řekl mi jednoho dne. Zrudla jsem.
„Těch výsledků dosahuješ díky tomu, že jsi dobrý obchodník,“ oplatila jsem mu kompliment. Ale přesto mě to zahřálo u srdce. Byla jsem hrdá, že mě někdo oceňuje.
Pavel mě několikrát pozval na kávu. Zjistila jsem, že s ním můžu mluvit téměř o všem. Věděl, že mám malého syna a těhotenství změnilo mé plány a sny.
„Měla bys být na sebe hrdá,“ říkal mi. A já jsem byla stále více přesvědčená, že k tomu mám opravdu důvody.
Ani jsem se nenadála a Pavel mě zval do kina, na romantické večeře a na výlety mimo město. Společenská setkání se změnila v rande. Kdyby mi někdo dříve řekl, že jako svobodná matka budu mít šanci na lásku, nevěřila bych tomu...
Ukázalo se, že je úplně jiný člověk
Po několika měsících vztahu mě Pavel požádal o ruku. Nejprve jsem váhala.
„Vždyť se skoro vůbec neznáme,“ říkala jsem mámě, která byla nadšená ze svého budoucího zetě.
„Vyhrála jsi jackpot,“ odpověděla mi. „Jako svobodná matka si jen těžko najdeš k sobě chlapa. Pavel je ideální kandidát. A je vidět, že je do tebe šíleně zamilovaný.“
Uvěřila jsem jí. Koneckonců, hluboko uvnitř jsem věděla, že má pravdu. A i když jsem měla spoustu pochybností, přijala jsem prsten a stanovila datum svatby. Během obřadu jsem se přesvědčovala, že to je nejlepší rozhodnutí mého života.
Rychle jsem zjistila, že svatba byla chyba. Pavel totiž ukázal svou pravou tvář.
„Myslím, že bys měla odejít z práce,“ řekl mi několik týdnů po svatbě. „Vydělávám dost, abych nás uživil.“
Podívala jsem se na něj překvapeně.
„Ale mě práce baví,“ odpověděla jsem. Tehdy to Pavel nechal být, ale po nějaké době mě začal opět přesvědčovat, abych dala výpověď.
Nechci žít s násilníkem
„Nelíbí se mi, jak se na tebe dívají jiní muži,“ říkal naštvaně. Snažila jsem se ho přesvědčit, že nemá žádný důvod k žárlivosti, ale začal být agresivní a křičel na mě. Řekla jsem mu, že mi nebude řídit život. A než jsem se nadála, uhodil mě do obličeje.
„Promiň,“ rychle mě objal a začal mě ujišťovat, že se to už nikdy nestane. „Já tě hrozně moc miluji. A nechci se o tebe dělit s ostatními lidmi...“
Tehdy jsem mu uvěřila. Ale když mě uhodil znovu, věděla jsem, že Pavel se nezmění. Vzala jsem si násilníka. A on se už ani nesnažil omlouvat.
„Zasloužila sis to,“ řekl mi poté, co mi dal pár facek. Mým největším hříchem bylo pozdravit souseda, domluvit se s kamarádkou na setkání nebo se usmát na kurýra, který nám doručoval balíček.
Uvědomila jsem si, že takhle žít nemůžu. Až dosud jsem předstírala, že mám šťastné manželství. Ale už jsem si nemohla dál nalhávat. Nechtěla jsem, aby můj syn vyrůstal v takovém prostředí a každý den sledoval, jak si jeho otčím na mně vybíjí vztek.
Rozhodla jsem se podat žádost o rozvod. Nikdo nemohl pochopit mé rozhodnutí. A já jsem neměla v úmyslu nikomu nic vysvětlovat. O skutečném důvodu rozvodu věděla jen má dobrá kamarádka z práce a rodiče. Ti mě podporovali. I když si uvědomuji, že nadcházející měsíce nebudou snadné, vím, že dělám správnou věc...
Pokud se stanete obětí domácího násilí, pomoc najdete třeba v centru ROSA a na jejich bezplatné nonstop lince 800 60 50 80.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Pavlína Jágrová o slavném strýci: Jaromír mě v podstatě vychoval, vlastního tátu jsem nepoznala
Pavlína Jágrová o slavném strýci: Jaromír mě v podstatě vychoval, vlastního tátu jsem nepoznala
Související články
