Facebook
Instagram
Anna se několik let snažila otěhotnět. Přestože ona i její manžel byli podle lékařů v pořádku, zkrátka to nešlo. Rozhodli se pro adopci a poznali holčičku, která hned zapadla do jejich rodiny. A pak se stala jedna nečekaná věc.
Těhotenský test opět ukázal jen jednu čárku... Po obličeji mi tekli slzy. Náš sen o dítěti zůstával stále nesplněný! Uběhly už čtyři roky od našeho „ano“ a z toho dva roky jsme se ze všech sil snažili o potomka.
Toužila jsem po dítěti
„Proč je to pro ostatní tak snadné?“ ptala jsem se svého manžela. „Je se mnou něco v nepořádku? Pochybuji, že se někdy stanu matkou.“
„Zlatíčko, pravděpodobně to není nic vážného,“ uklidňoval mě a hladil po vlasech. „Myslím, že by bylo dobré se poradit s odborníkem. Pokud bude potřeba, nechám se také vyšetřit.“
Gynekolog, ke kterému jsem šla o pár dní později, provedl potřebné testy a za týden jsem měla možnost se dozvědět výsledky.
„Mám pro vás zprávy, dobré i špatné,“ začal přívětivý lékař.
„Můžete začít těmi špatnými,“ řekla jsem a pevně se chytla opěrek křesla.
„Důvod, proč nemůžete otěhotnět, je pro mě záhadou. Vaše výsledky vypadají v pořádku, jsou v normě.“
„A jaké jsou ty dobré zprávy?“ zeptala jsem se s kapkou naděje v hlase.
„Vlastně stejné,“ usmál se doktor. „Jste v dobrém zdravotním stavu. Je šance, že nikdy nebudete mít děti, ale stejně tak můžete otěhotnět, když to budete nejméně očekávat. Nelze to předvídat.“
Výsledky testů mi moc útěchy nepřinesly. Aby toho nebylo málo, o pár dní později dostal manžel své výsledky testů.
„Tady se píše, že jsem úplně v pořádku,“ mumlal a koukal do papírů. „A nemají ponětí, proč nemůžeš otěhotnět.“
„Kdo jsou ti lékaři? Jak to, že to nevědí? Už toho mám dost!“
Manžel mě objal a snažil se mě uklidnit. „Nikdy jsme nemluvili o adopci. Co si o tom myslíš?“ zeptal se.
„Adopce?“ vyhrkla jsem a utírala si slzy. „Chci mít naše vlastní dítě! Ale pokud to není možné... Tak možná... snad... Nevím. Musím o tom přemýšlet.“
Přemýšleli jsme o adopci
Postupem času jsme se začali smiřovat se situací. Od té doby se téma adopce objevovalo v našich rozhovorech častěji, i když hluboko uvnitř jsem stále doufala, že jednoho dne budu mít vlastní dítě.
Bohužel se to nestalo. Naše nadšení pro intimitu značně ochladlo. Manžel měl pocit, že je jen nástrojem na početí, a pro mě se sex stal pouze prostředkem k otěhotnění.
Nakonec mi došlo, že je čas podniknout konkrétní kroky. A tak jsme se vydali do adopčního centra.
„Půjdeme tam jen zjistit, jak to všechno funguje,“ opakovali jsme si před návštěvou.
Paní v adopčním centru naše obavy nerozptýlila, naopak. Upřímně nám řekla, že pouto mezi adoptivními rodiči a adoptovanými dětmi nevzniká okamžitě a některé děti mohly zažít opravdu těžké chvíle.
„Jsou tam děti různého věku, z různých prostředí. Musíte sami zjistit, jestli to zvládnete...“ řekla.
Oba jsme cítili lehkou nervozitu při představě, že se budeme dívat na děti jako na trhu, zvláště když jsme si nebyli úplně jisti adopcí. Nakonec jsme se rozhodli, že nemáme co ztratit. Už jsme se vzdali pokusů o přirozené rozšíření rodiny a pomalu jsme přijímali situaci, ve které jsme se ocitli.
Při návštěvě dětského domova nás provázel smutek a pocit beznaděje. Byli jsme zaraženi, když jsme chodili po dvoře a sledovali hrající si děti. Báli jsme se, že můžeme některému z nich nechtěně dát falešnou naději. Bylo jasné, že většina dětí zoufale toužila po nové rodině. Děti se předháněly v získávání naší přízně, každé se chtělo ukázat v tom nejlepším světle.
Okouzlila nás malá holčička
„Podívej se na ni,“ kývl manžel nenápadně hlavou. V rohu místnosti, stranou od skupiny dětí, seděla roztomilá blondýnka, která pevně objímala plyšového medvídka. Vypadala, že jí nejsou víc než 4 roky. Nečekaně zvedla hlavu a naše pohledy se setkaly. Srdce mi na vteřinku vynechalo...
„Je možné, že tohle je naše dítě?“ zeptala jsem se manžela a pevně svírala jeho ruku.
Měli jsme pocit, že patří do naší rodiny. Dlouho jsme na tu smutnou a opuštěnou holčičku nemohli zapomenout. Po týdnu jsme se rozhodli navštívit dětský domov znovu. Dozvěděli jsme se, že holčička se jmenuje Maruška a její maminka zemřela za tragických okolností. Nikdy nepoznala svého otce a prarodiče se o ni nemohli postarat. Jak nám vysvětlila pečovatelka, nebylo divu, že byla tak tichá a uzavřená.
Po dvou týdnech jsme dostali povolení na krátké setkání s Maruškou. Zcela nás okouzlila. Od té doby jsme ji navštěvovali každý víkend.
Ačkoli jsme zpočátku měli smíšené pocity, přistihla jsem se, jak přemýšlím o zařizování pokoje pro naši dceru — kam umístíme její postel a jakou barvou vymalujeme stěny. Jednoho dne, když jsme nakupovali v nákupním centru, manžel vzal z věšáku roztomilé šaty s puntíky.
„Maruška by v nich vypadala nádherně,“ řekl mi s úsměvem. „Co říkáš na to, že bychom je pro ni vzali?“
Právě tehdy jsem se definitivně rozhodla...
Můj život se změnil
Konečně nadešel ten dlouho očekávaný den, kdy jsme si ji mohli odvézt domů. Maruška se od první chvíle začlenila do naší rodiny, jako by její součástí byla vždy. Bylo to tak přirozené. Brzy nám přátelé i náhodní lidé, které jsme potkávali na ulici, začali říkat, jak moc se nám podobá.
A pak se stalo něco neuvěřitelného. Jednoho rána mi nebylo dobře. Měla jsem u sebe tchyni, protože se měla postarat o Marušku, zatímco já budu v práci.
„Nemyslím, že někam půjdu,“ řekla jsem jí. „Vypadá to, že mi něco nesedlo. Promiň, že ses musela namáhat. Zůstanu dnes doma.“
Tchyně se na mě pozorně podívala, a pak se nečekaně rozesmála.
„Ty jsi těhotná!“
„Cože?“ úplně jsem zapomněla na nevolnost. „O čem to mluvíš?“
„Přesvědč se sama,“ odpověděla.
Celá šokovaná jsem spěchala na toaletu a použila těhotenský test, jediný, který mi zbyl po měsících opakovaných pokusů. Výsledek byl pozitivní!
„Neuvěřitelné!“ zvolala jsem.
Maruška vběhla do koupelny. „Mami, co se děje? Proč pláčeš?“ zeptala se a objala mě.
„To jsou slzy radosti, zlatíčko. Budeš mít sourozence...“
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Andrea Verešová zažila obtěžování i šikanu kvůli vzhledu: V Paříži mi chtěli operativně prodloužit nohy
Andrea Verešová zažila obtěžování i šikanu kvůli vzhledu: V Paříži mi chtěli operativně prodloužit nohy
Související články
