Lucie si byla jistá, že je neplodná. Potvrdil jí to nejeden lékař. Přesto otěhotněla, jenomže s manželem to zřejmě nebylo.
Žila jsem v domnění, že přirozeně si dítě s manželem nepořídíme. Když jsem se jednou trochu nechala unést, otěhotněla jsem s „bokovkou“. Byl to asi zázrak, ale zároveň velký průšvih.
S neplodností jsem se smiřovala léta
Když mi v pořadí třetí lékař potvrdil, že u mě nemůže dojít k přirozenému početí, byla jsem z toho na prášky. Víra v zázraky se rozplynula a já se musela několik let smiřovat se svou diagnózou. Můj manžel se na všem snažil hledat pozitivní stránky. Prý si aspoň nemusíme dávat pozor, to měl pravdu. Ukázalo se, že jednoduchá cesta to nebude ani s pomocí lékařů.
V té době jsem měla všeho nad hlavu a potřebovala jsem nějaký nový impulz do života. Na vánočním večírku jsem se blíž seznámila s novým kolegou a párty se rozjela trochu víc, než bych čekala. Domů jsem přišla ráno a moc jsem si toho nepamatovala. Vzpomínky na vášnivé momenty v setmělé kanceláři jsem si však vybavovala.
Velice jsem se za svůj úlet styděla a s kolegou si ujasnila, že to bylo za hranou a rozhodně jen jednou jedinkrát. Manželovi jsem samozřejmě nic neřekla, strašně by mu to ublížilo a ohrozilo by to naše manželství. Přiznání bych si pak jistě vyčítala zbytek života. Raději to v sobě budu dusit a mít špatné svědomí. Jenže o měsíc později mi nepřišla včas menstruace.
Koukala jsem na těhotenský test jako na zjevení
Zprvu jsem byla naprosto v klidu, ani ve snu by mě nenapadlo, že bych mohla být „v tom“. Verdikt lékařů byl naprosto jasný, já přeci dětí mít nemůžu. Jenže pak se mi udělalo ráno špatně a nemohla jsem ani cítit nový parfém, co jsem si tak přála pod stromeček. Udělala jsem si tedy test, jen tak pro jistotu.
Civěla jsem na dvě čárky dobrou hodinu, manžel se vrátil z práce a našel mě sedět na gauči v hlubokém zamyšlení. Když spatřil test, začal jásat, nalévat si panáka a mluvit o zázracích. Já se k veselí přemáhala a svoje zvláštní rozpoložení sváděla na šok a obavy. Nikdy bych tomu nevěřila, ale doufala jsem, že se miminko „neudrží“.
Jenže těhotenství probíhá v pohodě a já mám zlé tušení, že jsem počala na koberci pod stolem v účtárně. Dítě si nechám, jen zvažuji, zda to říct manželovi. Tohle už není nějaká tajná nevěra, ale potomek, před kterým budu muset mlčet až do smrti – což si nedovedu vůbec představit. Manžel má tmavé vlasy jako já a dotyčný kolega je blond, takže se blížícího porodu děsím.
Babička na to má jasný názor
„Já ti říkala, že to chce jen všechno pustit z hlavy!“ spráskla ruce moje máti a těžko bych jí mohla říct, jak moc jsem to všechno pustila z hlavy a doslova se utrhla ze řetězu. Moje babička mě však měla „přečtenou“ a poznala, že se tvářím přinejmenším záhadně. Když jsme osaměly, řekla mi šílenou věc.
„Tohle se stává a není to poprvé v naší rodině. Chci tím říct, že je jedno, kdo je strůjcem. Držíme pohromadě a nikdo nemusí nic vědět,“ mrkla na mě. Víc mi neprozradila, ale uklidnila mě. I když teď neustále uvažuji nad tím, kdo je v rodině levoboček.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.