Facebook
Instagram
Mají rodiče podporovat své dospělé děti? A pokud ano, tak jakým způsobem a dokdy? Paní Anna je nešťastná ze své dcery, která si k ní chodí jenom pro jídlo. Bere to jako samozřejmost, ale nezajímá jí, jak se vlastně její rodiče mají a jestli je něco netrápí.
Vždy jsem stavěla potřeby ostatních nad své vlastní, zejména pokud šlo o moji rodinu. Každý den začínal brzy ráno, když jsem připravovala snídani pro svého manžela Petra (53), který spěchal do práce. Potom přišla na řadu snídaně pro našeho syna Marka (19), který ještě bydlel s námi. Jakmile odešli, začala jsem myslet na naši dceru Natálii (25).
Vždycky jsem dceři pomáhala
Natálie, přestože jí bylo už 25 let, často potřebovala moji pomoc. Její život nebyl snadný – bojovala se zdravotními, finančními a emocionálními problémy. Proto jsem se jí vždy snažila pomoci, i když to znamenalo obětovat čas a energii. Pravidelně jsem jí nakupovala, vařila jídlo a všechno vozila do jejího pronajatého bytu. Nebo přišla k nám a odnášela si plné tašky jídla.
Petr se často ptal, proč netrvám na tom, aby Natálie byla víc samostatná. On věřil, že by si měla své problémy řešit sama. Nemohla jsem to ale odmítnout, stále jsem viděla mou holčičku, která potřebovala mámu. Navíc jsem doufala, že když stát budu při ní, nakonec uvidí, jak moc se snažím, a ocení to.
Někdy, když jsem večer seděla sama v kuchyni, přemýšlela jsem, jak dlouho ještě dokážu nést toto břemeno. Cítila jsem se čím dál více unavená, neviditelná a nedoceněná. Jako by to, co dělám, bylo samozřejmé a přirozené. Přitom jsem měla své vlastní potřeby a sny.
Často jsem o svých pocitech mluvila s Markem. On byl jediný, kdo mě skutečně poslouchal a rozuměl mi.
„Mami, musíš myslet na sebe,“ říkal. „Natálie je dospělá, měla by si poradit sama. Jsi na ni příliš hodná, ona toho zneužívá.“
Ale jak bych to mohla udělat? Byla jsem matka a matky přece vždycky pečují o své děti.
Dcera si ničeho nevážila
Jednoho dne, když jsem seděla u stolu a dívala se na nákupní seznam pro Natálii, mi došlo, že takhle dál nemůžu. Něco se ve mně zlomilo. Rozhodla jsem se, že musím něco změnit, než úplně ztratím síly. Když si Natálie přišla vyzvednout jídlo, snažila jsem se jí opatrně naznačit, že je to pro mě čím dál těžší.
„Natálie, co kdyby sis někdy zkusila něco uvařit sama?“ zeptala jsem se opatrně a podávala jí tašky.
„Mami, víš přece, že na to nemám čas ani energii,“ odpověděla rychle, jako by si mé prosby nevšimla. „Navíc vaříš lépe než já.“
Cítila jsem, jak ve mně roste frustrace. Opravdu nechápala, jak moc mě to zatěžuje? Nechtěla jsem vyvolat konflikt, tak jsem zmlkla a nechala ji odejít s plnými taškami.
Seděla jsem v tiché kuchyni a mé myšlenky se točily kolem toho, jak jsem unavená. Cítila jsem, že Natálie bere mou podporu jako samozřejmost, aniž by si uvědomovala, jak moc mě to stojí. Někdy jsem měla pocit, že její potřeby jsou nekonečné, zatímco moje síly se stále zmenšují. Nemluvě o rozpočtu, protože nikdy nepřispěla ani korunou...
Řekla jsem jí, co si myslím
Natálie k nám přišla o týden později. Tentokrát jsem byla rozhodnější.
„Musíme si promluvit,“ začala jsem, když se posadila ke stolu. „Už toho začíná být moc.“
„Mami, o čem to mluvíš?“ zeptala se překvapeně.
„Myslím tím, že nás navštěvuješ jen tehdy, když potřebuješ jídlo,“ řekla jsem jí utrápeně. „Opravdu si nemůžeš najít čas, abys nás navštívila i z jiných důvodů?“
Natálie se zamračila.
„Mami, víš, že mám hodně povinností. Práce, studium, to všechno mě přetěžuje. Nemám teď čas na návštěvy bez důvodu.“
Povzdechla jsem si.
„Opravdu si myslíš, že to neocením?“ odpověděla naštvaně. „Vím, že pro mě hodně děláš, ale já tu pomoc potřebuji.“
„O to nejde,“ přerušila jsem ji. „Jde o to, že v tom nevidím žádnou vděčnost. Chtěla bych od tebe moc, kdyby ses někdy zastavila jen na kus řeči?“
Natálie si vzala tašky s jídlem a beze slova odešla. Zůstala jsem tam sedět s rozporuplnými pocity. Byla jsem zraněná, ale rozhodnutá něco změnit.
Měla jsem toho dost
Když se Petr vrátil z práce, ještě jsem seděla v kuchyni. Podíval se na mě a viděl, že se něco stalo.
„Co se stalo, Anno?“ zeptal se.
Povzdechla jsem si. Cítila jsem, že to už nemůžu déle držet v sobě.
„Petře, já opravdu nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Natálie k nám chodí jen pro jídlo. Nemá na nás čas, jako bychom byli jenom bezplatná jídelna.“
Petr přikývl.
„Chápu tě. Vím, že je to pro tebe těžké, ale možná bys jí to měla říct...“
„Zkoušela jsem, ale ona to nechápe,“ odpověděla jsem frustrovaně. „Myslí si, že je to moje role, že jí musím pomáhat bez ohledu na všechno.“
Petr mě vzal za ruku.
„Možná je čas stanovit hranice. Musíš myslet také na sebe...“
Dcera byla v šoku
A tak jsem to konečně udělala, řekla jsem Natálii, co si o tom všem myslím.
„Mami, proč jsi mi nikdy neřekla, že toho máš dost?“ zeptala se překvapeně.
„Zkoušela jsem ti to jemně naznačit, ale ty jsi nikdy neposlouchala,“ odpověděla jsem rozzlobeně. „Myslela jsi jen na sebe a své potřeby.“
„Myslela jsem, že mi prostě chceš pomoct, že je to pro tebe přirozené...“ vysvětlovala Natálie a v očích se jí objevily slzy.
Nakonec jsem to už nevydržela a vybuchla.
„Už mám toho dost!“ zakřičela jsem. „Mám dost toho, že mě využíváš! Dlouhá léta jsi k nám chodila jen proto, aby sis vzala jídlo a odešla. Nezajímáš se o nás, o to, jak se cítíme. Myslíš jenom na sebe! Mohla bys někdy udělat nákupy ty, místo abys nás vyjídala.“
Natálie se na mě dívala šokovaně, jako by si poprvé uvědomila, co se opravdu děje.
„Možná bych ti měla začít účtovat všechna jídla, která jsem ti poskytla,“ řekla jsem rozhodně. „Snad pak pochopíš, kolik mě to všechno stálo.“
Natálie se na mě podívala překvapeně, snad nemohla uvěřit, že mohu být tak přísná. Ale věděla jsem, že to je jediný způsob, jak jí ukázat, jak vážná je situace. Uvidíme, jestli tenhle rozhovor něco změní...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Andrea Verešová zažila obtěžování i šikanu kvůli vzhledu: V Paříži mi chtěli operativně prodloužit nohy
Andrea Verešová zažila obtěžování i šikanu kvůli vzhledu: V Paříži mi chtěli operativně prodloužit nohy
Související články
