Apolena (34): Mám rakovinu ve finálním stadiu. Místo toho, aby mi byl oporou, manžel si připravuje zadní vrátka

Přijde mi to, jako by to bylo včera, když mi oznámili, že mám rakovinu v poslední stadiu a že to nevypadá dobře. Můj manžel Petr (34) seděl u mě a držel mě za ruku. Potřebovala jsem jeho podporu a ujištění, že nakonec všechno bude v pořádku. Nebylo.

Mohlo by Vás zajímat:

Dorotka (34): Prvního manžela mi vzala rakovina. Před druhou svatbou jsem měla pocit, že ho zrazuji

Začali jsme plánovat budoucnost beze mě

Jsou to tři měsíce, co mi doktoři oznámili, že moje šance na dlouhý život je mizivá. Bylo to náročné vstřebat. Bylo mi pořád do breku, ale věděla jsem, že musím být silná, především kvůli našemu společnému synovi Pavlovi (7). Přesto jsem věděla, že nás s Petrem čeká náročný rozhovor.

Přece jen jsme svoji devět let a záleží mi na něm. Jeden večer jsme si proto sedli a promluvili. Hovořili jsme o nejistotách, o obavách a o možné budoucnosti beze mě. Věděla jsem hned od začátku, jak chci, aby oba žili, až tady nebudu.

Mohlo by Vás zajímat:

Patricie (42): Během chemoterapie jsem přišla o vlasy. Netušila jsem, jak těžká zkouška to pro nás všechny bude

Dovolila jsem manželovi najít si jinou ženu

„Chci, abys věděl, Petře, že až tady nebudu, tak je pro mě v pořádku, když si najdeš novou lásku a pro Pavla maminku. Věřím, že budeš znovu šťastný,“ řekla jsem mu a rozplakala se, bylo to pro mě náročné to přiznat jak sobě, tak jemu. Chtěla jsem udělat správné rozhodnutí. Petr mě hned objal a bylo vidět, že je to pro něj citlivé téma, měl slzy na krajíčku. „Nemůžu si to ani představit, ale pokud je to to, co doopravdy chceš, budu ctít tvoje přání,“ odpověděl mi.

Byl to jeden z nejupřímnějších rozhovorů mezi námi a stále mi zní v uších. Byli jsme si blízko jako nikdy před tím. Cítila jsem, že Petr je opravdu ten pravý a že jsem si vybrala správně.

Mohlo by Vás zajímat:

Zita (62): Chtěla jsem se konečně rozvést a odejít. Manželova vážná nemoc mi ale udělala čáru přes rozpočet

Manžel mi řekl, že se chystá na to, až umřu

Byla to ale jen iluze. Místo pochopení jsem nakonec dostala jen odmítání. Petr mi řekl tu nejhorší možnou věc. Když jsem zjistila, že chodí na kávu s kolegyní a vůbec se mi o tom nezmiňuje. „Proč jsi nic neřekl? Tajíš mi ji snad?“ ptala jsem se. „Chci si jen nechat otevřené možnosti, až umřeš," odpověděl mi sarkasticky. Bylo to děsivé, hned jsem se rozplakala. „Ty to všechno bereš jen jako vtip, mně ale do smíchu není, jde o můj život,“ řekla jsem mu.

Je náš vztah odsouzen k zániku kvůli mojí nemoci? Proč mi odpovídá tak strašně krutě? Jsem citlivá a všechno mě rozruší. Petr ale všechno jen zlehčuje a bere to jako vtip. Je mi z toho na nic.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Robert (23): Babička mi v noci volala z nemocnice, abych jí přivezl jogurty. Ráno jsem zjistil, že už je nějaký čas po smrti

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.