Barbora (48): Ve vteřině jsem ztratila smysl života. Pomohla mi až zvířecí láska na druhé straně zeměkoule

Na deštivé pondělí před osmi lety nikdy nezapomenu. Toho dne se mi obrátil život vzhůru nohama. Prakticky jsem toho dne ztratila vše. I sama sebe. Jako bych zemřela se svými nejbližšími.

Doporučené video: Co znamená, když se vám zdá o smrti v rodině

​Deštivý den, kdy jsem přišla o vše

Když bylo synovi osmnáct let, dychtivě toužil po řidičském průkaze. S manželem jsme mu zaplatili autoškolu a sledovali jeho počátky jako řidiče. Uklidňovalo nás, že syn byl opatrný a předvídavý řidič. Jezdil plynule, dodržoval pravidla silničního provozu a než jsme ho s manželem pustili samotného za volant, trvalo to šest měsíců. K dvacátým narozeninám jsme synovi darovali starší auto. Od souseda jsme koupili jeho staršího Forda a měli jsme radost, že syn bude jezdit v bezpečném autě.

S manželem jsme se brali jako mladí. Bylo nám necelých dvacet let. Nic jsme neměli. Bydleli jsme v jedné místnosti u manželových rodičů, chodili jsme do práce i na brigády. Ale byli jsme zamilovaní, a tak jsme vše snášeli s úsměvem na rtech. Zanedlouho po svatbě se nám narodil syn. Žili jsme jeho výchovou. Kvůli zdravotním komplikacím jsme už další dítě neměli. O to víc jsme si užívali každý den se synem. Netvrdím, že jsme byli šťastní každý den. Samozřejmě jsme se uměli i pohádat, ale převážně jsme spolu vycházeli.

Mohlo by Vás zajímat:

Petr (37): Máma mi den před smrtí prozradila pravdu o mém otci. Nikdy jí to neodpustím

Ve vteřině jsem ztratila smysl života

Po smrti manželových rodičů jsme celý dům zrekonstruovali, měli jsme dvě auta a jezdili na dovolené. Dařilo se nám. Onoho dne jel manžel se synem na výlet autem. Řídil syn a byl to jejich rituál. Každé pondělí jezdili odpoledne na dvě hodiny někam do okolí. Jenže silně pršelo a syn udělal chybu. Nezvládl řízení a zatáčka ho vynesla mimo silnici. Bohužel jim v cestě stál strom. Na místě byli syn i manžel mrtví. Když mi to přijela policie oznámit, myslela jsem, že zešílím.

Křičela jsem, ležela na zemi, brečela a nemohla dýchat. Bolest mě ovládla a stáhla na dno. Skončila jsem v psychiatrické léčebně, kde mě nadopovali léky natolik, že jsem byla apatická. Po osmi měsících na neschopence jsem se snažila vrátit do práce. Ale nešlo to. Nešlo mi chodit mezi známé lidi. Nešlo mi žít v našem domě. Nešlo trávit celé dny na hřbitově, kde jsem mlčky seděla a civěla na hrob. Byla jsem ztracená. Moje duše odešla onoho deštivého dne z tohoto světa taky.

Mohlo by Vás zajímat:

Eva (35): Po mámině smrti se ukázalo, že jsme ji vlastně moc neznali. Nejvíc nás šokovala její závěť

Zachránila mě zvířecí láska

Vzpomněla jsem si na dovolenou v Thajsku, kde jsme s manželem byli ve sloním sirotčinci. Moc se mi tam líbilo a malá slůňata mě dojímala. Napsala jsem řediteli sirotčince a dohodli jsme se, že jim tam jako dobrovolnice přijedu pomáhat. Sbalila jsem v domě osobní věci. Fotky a věci na památku jsem uložila u bratra v domě. "Baru, já s tím nesouhlasím. Neutíkej. To zvládneme," přemlouval mě bratr. Utekla jsem. Zaplatila jsem bratrovi za to, že rozprodá vybavení domu, automobil a nakonec i dům. Já odjela do Thajska a starala se o sloní miminka.

Už tři roky mi společnost dělají jen zvířata. Z největší bolesti mě vyléčily velké sloní oči s dlouhými řasami. Stále nedokážu mluvit s lidmi, straním se jim. Ve společnosti zvířat jsem uvolněná a ve své práci vidím smysl. Dávám lásku těm, kteří ji potřebují. Krmím slůňata, hraju si s nimi a hlavně se o ně starám. V naší stanici máme i opice nebo jiná zraněná zvířata. Nevím, jestli se někdy vrátím zpět do Čech. Zatím jsem schopná si jen občas zatelefonovat s bratrem. Doslova jsem utekla ze svého pekla. Vyléčit se nedokážu, ale snažím se alespoň na pár hodin za den na vše zapomenout.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Libor (47): Po smrti manželky jsem si našel novou přítelkyni. Tchyně mě navždy odsoudila