Facebook
Instagram
Petr žil celý život s tím, že jeho táta je muž, kterého dobře znal. Ale těsně před máminou smrtí se dozvěděl, že pravda je úplně jinde. Nemohl to rozdýchat. Navíc když měl ve stejnou chvíli přijmout maminčin odchod.
Tátu jsem vždycky respektoval, i když jsme neměli zrovna ideální vztah. Ve spoustě věcí jsme si nerozuměli, ale radši jsem mu ustupoval a nevyvolával zbytečně hádky. Když mi bylo dvaadvacet, prodělal infarkt a zemřel. Maminka za ním odešla do nebe teprve před rokem. Než tenhle svět pustila, svěřila mi na smrtelné posteli tajemství, které jsem nemohl rozdýchat.
Táta nebyl tvůj táta
Seděl jsem v nemocnici a držel mámu za ruku. Byla už hodně slabá a sotva mluvila: „Péťo, musím ti něco říct, než odejdu. Táta nebyl tvůj táta.“ Zmateně jsem na ni zíral. Myslel jsem, že blouzní, ale pokračovala: „Tvůj pravý otec je jiný muž. Nezlob se, neměla jsem odvahu, ti to říct dřív.“
Před očima jsem měl černo, jako by se mi svět převrátil naruby. Měl jsem tisíce otázek, ale máma už neměla sílu dál povídat a usnula. Druhý den mi volali z nemocnice, že zemřela.
Dopis od muže jménem Václav
Během truchlení mé myšlenky pořád utíkaly k tomu, co jsem dozvěděl. Nemohl jsem to rozdýchat. Navíc jsem musel ve stejné chvíli přijmout mámin odchod. To především.
Procházel jsem staré fotografie, dopisy a dokumenty, které měla máma uložené na půdě. Do ruky mi přišel také dopis od nějakého muže. Podle psaní to byl vzdělaný a laskavý muž. Jmenoval se Václav a psal mamce půl roku před mým narozením. „Jano, ať už se rozhodneš jakkoliv, bude to určitě správně. Kdybys kdykoliv potřebovala, jsem tady. A stejně tak pro to malé, kdyby někdy chtělo hledat pravdu.“
Václav vypadal jako moje starší verze
Začal jsem Václava hledat. Nevěděl jsem, jestli ještě žije, ani kde bych ho našel. Po týdnech pátrání jsem narazil v záznamech místní knihovny na muže, který odpovídal tomu, co jsem o něm věděl. Byl profesorem historie, žil v menším městě kousek od Prahy.
Bojoval jsem se strachem i zvědavostí a nakonec jsem se rozhodl, muže kontaktovat. Setkání to bylo zvláštní. Václav vypadal jako starší verze mě. Bez dlouhých úvodů jsem mu řekl, kdo jsem. Zmínil jsem mámu i dopis, který jsem našel. Václav se na chvíli zamyslel, potom se usmál a řekl: „Ano, myslím, že jsem tvůj otec.“
Mámě jsem nikdy neodpustil
Strávili jsme hodiny povídáním. Vyprávěl mi, jak se s mámou poznali i jak moc ji miloval. Rozhodla se ale zůstat s mužem, který už v jejím životě byl. „Respektoval jsem to,“ řekl tiše. „Ale nikdy jsem na tebe nepřestal myslet.“
Bylo to zvláštní, cítit tak silné spojení s někým, koho jsem nikdy neviděl. Začali jsme se s Václavem vídat pravidelně. Nemohl mi nahradit otce, kterého jsem znal a který mě vychoval. Ale užívali jsme si jeden druhého. A zatím to tak stále je. Mámě jsem nikdy neodpustil, že mi odepřela tak důležitou součást mého života.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
