Bohouš svého dědu miloval a měl s ním velice zvláštní pouto. Setkávali se totiž ve snech. Ten poslední byl ale jiný než ostatní. Děda se v něm s vnukem přišel rozloučit a rovnou mu navrhl, co má dělat s jeho chatou.
Děda byl pro mě vždy vzorem a navždy jím zůstane. S nikým dodnes nemám tak výjimečný druh komunikace, často mě navštěvoval i ve snech. Poznal jsem, když se přišel rozloučit. Kolem stolů na zahradě seděli všichni mrtví příbuzní a on mi je představil.
S dědou jsem měl vždycky mimořádné pouto
Jako malý kluk jsem dědu naprosto zbožňoval. Často mě hlídal u sebe na chatě a já byl moc rád. Líbilo se mi tam víc než ve městě v paneláku. Rodiče hodně pracovali, neměli na mě moc čas. Zato děda mě brával do lesa, všechno mi vysvětloval a naučil mě opravovat úplně cokoliv, od aut po odpad. Jak jsem se dostal do puberty, trávil jsem s ním pořád méně času. Po vysoké jsem pak cestoval a s dědou jsme se viděli pomálu.
Pořád to byl pro mě ale ten nejbližší člověk na světě. Hrdě jsem ho pozval na svou svatbu a jezdil ho pak navštěvovat se ženou i dětmi. Manželka má také staré rodiče a prarodiče, takže jsme mezi ně spravedlivě rozdělovali čas. Mrzelo mě, že nemůžu být s dědou častěji, tím spíš, že na tom nebyl zdravotně nejlépe. Máma dělala, co mohla, a pomáhala mu.
Zvláštní bylo, jak jsme na sebe byli s dědou napojení. Když jsem na něj hodně myslel, stávalo se, že mi zavolal. Jednou se mi zdálo, že jsem zase malý a chodím s dědou po lese. Hned druhý den mi volal a prosil mě, abych mu přijel pomoct pokácet starou třešeň. Byl jsem prostě zvyklý na to, že se vídáme ve snu anebo v nějakém paralelním vesmíru. Když jsem mu to říkal, dal mi za pravdu. On se tak prý setkává stále i s babičkou.
Zdálo se mi o dědovi a jeho rodině
Pak se mi jednou zdál nekonečně dlouhý sen. Děda měl na chatě nějakou slavnost, vypadal mladě a svěže, jako když jsem byl dítě. Na zahradě stály prostřené stoly s bílým ubrusem, vlajícím ve větru. Kolem něj sedělo mnoho lidí, které jsem neznal. Všichni byli přibližně ve stejném věku, vypadali mladě. Děda mě mezi nimi provázel a každého mi představil.
Jméno, příjmení, profese a vztah k mojí osobě. „To je Franta, můj bratranec, kovář a tohle je Anežka, tvoje pratetička švadlenka…“ Všichni ti milí lidé se usmívali, plácali mě po rameni a štípali do tváří. Nechápal jsem, co to má znamenat, ale společnost mi byla příjemná.
Pak jsme došli až do čela stolu a tam seděla babička, poznal jsem ji z fotek. Dlouze mě objala a bylo vidět, jak je dojatá. Došlo mi, že jsou to všichni dědovi a moji mrtví příbuzní. Začal jsem klást otázky, ale děda se usmál a zavrtěl hlavou. „Jde se hodovat!“ řekl a v tu ránu se na stolech objevila hostina.
Ráno jsem se dověděl, že děda zemřel
Jedlo se a povídalo, bohužel si už konverzaci nevybavuji. Myslel jsem, že je to skutečnost, všechno se zdálo být tak reálné, dokonce i ten čas. Pomalu svítalo a babička mi řekla, že to místo je jako dělané pro hostiny. Měla pravdu, výhled do údolí a posezení pod lípou působilo úchvatně.
Pak jsem se probudil a hned jsem měl jasno, děda zemřel. Za minutu volala máma a já věděl, co řekne. Nebyl jsem překvapený ani smutný. Děda se se mnou stihl rozloučit v plné parádě a ještě jsem zažil krásné chvíle s rodinou. Chatu s velkým sadem jsem zdědil já a pořád musím myslet na to, že bych místo začal pronajímat na rodinné sešlosti, jak mi poradila babička.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.