Bořek kývnul na prosbu své přítelkyně a zúčastnil se týdenního lyžování v Alpách. Bořek a čtyři ženy. Velmi brzy toho litoval. Bylo to peklo a už nikdy více nechce být vtažen do ženského světa.
Už nikdy nechci jet na hory s ženami. Zůstanu u osvědčeného modelu, že na tyto akce se jezdí s kamarády, co jsou stejně naladění. Rozdíl mezi mužem a ženou je propastný.
Cesta autem byla náročná
„Lásko, že pro mě něco uděláš? Chceme jet s holkami na lyže, ale potřebovaly bychom řidiče. A taky chlapa, co nás ochrání a bude tam prostě s námi. Ujmeš se toho, prosím?“ požádala mě moje přítelkyně Silva. A já mám pro svou přítelkyni už několik let slabost a souhlasil jsem. Bohužel. Kdybych tušil, co mě čeká, radši bych si zlomil nohu.
Půjčil jsem si v práci auto. Velkou dodávku. Tušil jsem, že čtyři ženy budou mít větší zavazadla. Ale že budou mít všechny zavazadla dvě, to mě rozsekalo. Dalo mi docela práci narovnat do auta lyžařské vybavení pro všechny a osm velkých tašek plus můj menší batoh. Celou cestu jsem poslouchal vřeštění dospělých žen. Byly jako puberťačky. Dělaly přede mnou roztomilé diblíky.
Už první den jsem trpěl
Pronajali jsme si velký apartmán se třemi ložnicemi, kuchyňským koutem a společnou místností. Holky se kasaly, jak každá uvaří večeři. „Já umím tu nejlepší bramborovou kaši s kuřecím řízkem. Budete mít boule za ušima“, vytahovala se jedna. „A co potom moje zapečené brambory se zeleninou a masem, to teprve něco zažijete,“ smála se druhá.
„Holky, na svah jedeme tak, abychom chytli první lano a jezdili na manšestru, jasný?“ organizoval jsem následující den. Jenže, než se ženské osazenstvo nalíčilo a vhodně obléklo na lyžování, bylo deset hodin. Otráveně jsem nás odvezl na sjezdovku. Holkám to slušelo, měly hezké oblečení, ale lyžovat bohužel neuměly. Moje přítelkyně Silva chvíli jezdila se mnou, ale potom dala přednost kamarádkám.
Trpká zkušenost za všechny peníze
Když shrnu náš týden na horách, za moc to nestálo. Holky víc zdobily svah, než lyžovaly. Byly víc na sociálních sítích, než sportovaly. Nafotily víc fotek, než ujely kilometrů. Bramborová kaše se nedala jíst, řízky byly přesolené a ostatní jídla taky nestála za nic. Na každý den měly holky jinou lyžařskou bundu a já pochopil, proč měly tolik zavazadel.
Silvě jsem po návratu řekl, že už s nimi nikdy nechci jet. Zůstanu u osvědčeného modelu a pojedu s kamarády. V půl deváté odjezd na svah, v devět se lyžuje, v poledne polévka, lyžování do posledního lana, něco koupit k večeři a pivo na ubytování. Ideální stav. Ne dvě hodiny lyžování, tři hodiny v baru a pak procházka po obchodech. To nemusím jezdit do Alp. Naštěstí když jedeme s přítelkyní Silvou na hory sami, jsme stejného ražení. Nevím, proč se nyní přidala ke kamarádkám.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.