Cukrář Josef Maršálek: V Česku je homosexualita pořád problém. Není možné nás registrovat jako auta

Josef Maršálek poznal svého partnera před pěti lety a už po osmi měsících vztahu se rozhodli odstěhovat z Prahy do jihočeské vesnice. 20. června 2020 se pak vzájemně registrovali.

Že je gay, věděl Josef Maršálek už jako dítě, ale neřešil to. Byť se v rodné vesnici tenkrát cítil hodně osamělý. Oči mu otevřela teprve Praha a cestování po Anglii a Indii. V tu chvíli věděl, že by měl jít s pravdou ven. "S mámou jsme popíjeli kávu na balkóně, když jsem se vrátil po pár týdnech z Prahy. Řekl jsem, že pojedu na dovolenou na Šumavu," vzpomíná Maršálek na svůj coming out. „'A s kým pojedeš, s přítelkyní?' Odpověděl jsem, že ne. 'Takže s přítelem?' 'Ano!'. A bylo to. Důležité je nemít předsudky, ani gay by je neměl mít. Proto je potřeba to rozebírat. Není to banální," ​upozorňuje národem milovaný cukrář.

Mohlo by Vás zajímat:

Na zahradě Josefa Maršálka, která je plná rarit: Pěstuje zde 30 druhů rajčat, včetně černých, kiwi, kávovníky i fialové a žluté květáky

Josef Maršálek jako hvězda StarDance 2023

Josefe, peče s vámi celá země a teď s vámi budeme i tancovat!
S tím tancem bych byl opatrný, ještě jsme pořádně ani nezačali.

Napadlo by tě někdy, že budeš takhle profesionálně tancovat?
Nenapadlo a pořád si to ještě nepřipouštím. Naivně si říkám, že je to soutěž pro amatéry.

Ano a čím hůř tancují, tím víc jsou diváci pobavení.
Tak tuhle kategorii splňuji.

Ale předpokládám, že honoráře ses nevzdal, takže z tebe opravdu bude profesionální tanečník.
No dobře, ale oni dostávají kolikrát za práci zaplaceno i amatéři.

Máš z něčeho strach?
Mám jen strach, že zkazím práci, na které se podílí spousta lidí. Z toho mám velký respekt. Je to velký a náročný projekt, připravuje se dlouho. O tom, že budu účastníkem, vím už dva roky. Dva roky jsem to musel držet pod pokličkou. To se mi, myslím, docela podařilo. Když byla tisková konference, na které se sešlo hodně novinářů, přišel jsem tam jako velké překvapení. Procházel jsem tou místností asi devátý a za mnou už byl jen David Prachař. Všichni tam stáli nastoupení a ohlášení Markem Ebenem a Terezou Kostkovou. Do toho tam strčili mě a měl jsem projít skrz všechny ty novináře. Jeden z nich to nevydržel, otočil se, a když mě uviděl, prohlásil: „Sakra, on je tady Maršálek!“ A to se tím davem neslo jako mexická vlna. Byl jsem velmi neočekávaný.

Máš skvělou výhodu, protože skvěle pečeš.
To je výborná výhoda pro tanec, Miluško!

Myslím kvůli konkurenci. Když jim budeš nosit své výrobky, tak oni přiberou a nebudou trénovat.
Nemyslím si, že to tak bude. Hned na té tiskové konferenci jsem se dozvěděl, že v minulých řadách se tam pořád něco sladkého nosilo. Když se Marek Eben ptal, kdo upeče pro mě, tak se nikdo dobrovolně nehlásil. Asi se bojí, že je vyřadím.

Četla jsem rozhovor, kde jsi velmi nadšeně mluvil o tělocviku, který jsi měl na škole.
Ale to nadšení jsem jenom hrál.

Já tě nechci strašit, ale přijde mi, že toho pohybu bude dost.
Já jsem na to připraven do té míry, že jsem si na podzim nebral žádné závazky. Nemám strach z fyzické aktivity. Jsem kluk z vesnice, a byť jsem nechodil do tělocviku nadšeně, tak jsme pořád byli na zahradě a na poli. Pořád se sušilo seno a sklízelo obilí. Mám jen strach, že na tom projektu pracuje hodně lidí a já tam nejsem sám za sebe, mám tam taneční partnerku a je to živák. Co uvidíte, bude realita.

Mohlo by Vás zajímat:

Josef Maršálek (40) byl o 20 kilo lehčí, ale štěstí mu to nepřineslo: Mám se rád takový, jaký jsem

Josef Maršálek obětí bodyshamingu

Hodně lidí tělocvik milovalo, protože se tam nemuseli učit.
Tak to ne, já mám svoji vlastní kategorii. Tělocvik byla nejhorší potupa. Jako by to nestačilo – v září jsme naklusali do tělocvičny, v šatnách jsme se převlékli do úboru a potom se šlo přes celou školu a školní jídelnu vážit. Jediná váha byla právě v jídelně, kde se vážily brambory, mrkev a maso. Já byl s přehledem nejdále s tou ručičkou váhy. Naivně jsem si myslel, že když lehce zvednu levou nohu, půjde váha níž. Nešla. Byl jsem výraznou osobností třídy, nejen vzhledem. Dobře jsem se učil, chodil jsem do hudebky a pořád mě tahali na nějaké soutěže – recitační nebo divadelní kroužek. Byl jsem takový známý obličej a ještě tam byla ta hmotnost. Proto všichni napjatě čekali, jaké číslo na váze padne. A tohle se dělalo dvakrát ročně. V září a v červnu před velkými prázdninami. Na konci čtvrté třídy jsem vážil 49 kilo a na začátku páté už 61 kilo. Já nikdy neměl padesát!

Také mám pocit, že se po týdnu probudím a vážím o pět kilo víc.
Ale já vím, proč to tak je. Jsem kluk z vesnice, rodiče i prarodiče byli zemědělci a měli pole, usedlosti, lány. A když máte 30 kilo a v 11 letech dostanete na záda padesátikilový pytel pšenice a máte jít ze dvora a po schodech, tak asi daleko nedojdete.

Ano, tělo se přizpůsobilo.
Na to je hezké slovo, tělesná konstituce.

V době bodyshamingu se váha hodně řeší, ale tenkrát se běžně na lidi ukazovalo a říkalo o nich, že jsou tlustí. Jak jsi tohle nesl?
Strašně těžce. Určitě je to hrozná křivda. Tím, jak se cítíš ukřivděný, jsi senzitivnější vůči svému okolí. Byl tam můj bratranec, který byl silnější než já. A co si takoví lidé musejí vyslechnout! Navíc děti umí být mnohem více zlé a zákeřnější než dospělí. Dospělí si to řeknou se sousedkou na schodech a k tobě se to třeba ani nedonese. Zatímco děti to řeknou přímo tobě a řeknou ti to v době, kdy jsi nejvíc zranitelný. Naprosto chápu, že potom někteří lidé končí s poruchami příjmu potravy. Je dobře, že se to řeší. Nejsem psycholog ani lékař a nevím, která cesta je správná a jak by se to mělo řešit, aby to bylo fér a způsobovalo nejmenší bolest. Ale je dobře, že se o tom mluví. Viděl jsem rozhovor s Adele, která byla obětí bodyshamingu, když byla silná, ale ona je obětí i teď, když zhubla několik desítek kilogramů. Vždyť to je hrozná zkušenost. Představ si, že lidé neřeší, jak vypadají, jí a projevují se, ale řeší tebe.

Mohlo by Vás zajímat:

Cukrář Josef Maršálek pomáhá dětem s rakovinou: Díky nemocné známé ví, jak pečení prospívá psychice

Josef Maršálek se registroval narychlo

Je vtipné, že v době, kdy probíhá tvá největší mediální kariéra, se odstěhuješ z Prahy.
To je absolutně přesné. Natočili jsme první řadu Peče celá země na jaře v roce 2019 a do televize šla v lednu 2020. V tu dobu mi v Praze končila smlouva na byt, který jsem měl pronajatý na Žižkově. Před Silvestrem za mnou přišel Petr s tím, že by byl rád, kdybych se sem přestěhoval. Řekl jsem mu: „Dobře, ale rodičům to řekneš ty!“ Protože jsme se v té době znali asi 8 nebo 9 měsíců.

A to je málo, nebo hodně?
Mně to stačí. S některými lidmi se znám 14 let a nevím o nich nic. S některými se naopak znám krátce a mám pocit, že vím. Někdy si lidé sednou, a někdy ne. Takže jsme byli k jeho rodičům pozvaní na nedělní oběd a tam se to začalo řešit. A to je přesně to, co já nesnáším. Úplně jsem cítil ty pohledy – jak se sem stěhuje ten cizinec a chce jim ukrást syna. Peťova máma samozřejmě prohlásila: „A není to moc brzo?“ U toho jsem nepotřeboval být a chtěl jsem se toho vyvarovat. Myslel jsem, že by si to mohli probrat beze mě. Takže jsme to tam museli celé vyřešit.

Jak to probíhalo?
Nechal jsem je tam vymluvit, ale potřeboval jsem nějakou pointu. Řekl jsem: „Jenom abyste věděli – já už se stěhuji v životě naposledy. Příště se bude stěhovat Petr.“ Jeho maminka pochopitelně: „To jako že by se stěhoval z vlastního baráku?“ „Přesně takhle jsem to myslel!“ A bylo vymalováno. Za čtrnáct dní jsme jeli ke známé do Francie slavit Silvestr na vesnici. Plná místnost Francouzů, nádherná párty. Začíná to malinkým drinkem v pět hodin odpoledne a končí dezertem před půlnocí.

Jaký to byl Silvestr?
Byl to Silvestr 2019/2020. Petr nepije, skoro vůbec. My ostatní jsme popíjeli, byla to asi patnáctá a později třicátá lahev. Petr vedle mě seděl a najednou prohlásil: „Muži, my bychom se měli příští rok vzít!“ Já na to: „A proč?“ On byl absolutně připravený: „Protože příští rok je 2020, to je dobrý rok na zapamatování.“ Naproti mně seděla naše kamarádka Babette. Když jsem jí to přetlumočil, zakřičela: „Příští rok jdeme na svatbu!“ Bylo asi 15 minut do půlnoci a zavládlo tam veselí. „Kdy to budeme mít?“ ptám se Petra. „V červnu už by mohlo být teplo,“ odpovídá. „20. června 2020, to by mohlo být hezké datum!“ navrhla Babette. „Kde to budete mít?“ hned se všichni ptali.

Také bych se zeptala.
Napadlo mě Chateau Kotěra, protože jsem to kdysi slíbil – že kdybych se někdy ženil, bude to tam. Ještě před půlnocí jsem stihl kamarádovi napsat, zda tam bude mít 20. června místo. Přišla odpověď: „Nejsem ve stavu, kdy to mohu posoudit, ale ozvu se brzy. Bude svatba?“ Takhle my jsme vykročili do nového roku, ještě než jsem se sem nastěhoval. A místo toho, že bychom to řekli rodičům, odletěli jsme na tři týdny do Indie a vzali jsme i Babette. Vrátili jsme se a začala pandemie.

A vzali jste se tedy?
Vzali. 20. června 2020.

Jste tedy registrovaní? A když projdou sňatky stejnopohlavních lidí, půjdete do toho znovu?
To je jasné! Registrace je jen takové divadélko. To jsme si nacvičili a byla to hezká párty.

Předpokládám, že jste měli hezký svatební dort.
Pekla ho Adélka Zaňáková, švagrová Lucie Bílé. Udělala nádherný a také výborný dort. Šampaňské s jahodami, mango s vanilkou a čokoláda.

Mohlo by Vás zajímat:

ANKETA: Co soudí čeští gayové o Prague Pride? Sidovskému vadí exhibice, Maršálek volá po rovnoprávnosti

Josef Maršálek o homofobii v Česku

Za našeho dětství a dospívání byla homosexualita velké téma. Jako dítě už jsi to věděl?
Věděl. Ale já jsem to neřešil. Na malé vesnici jsem se cítil dost sám. Neřešil jsem to, protože jsem neměl důvod. Otevření očí přišlo s cestou do světa a do Prahy. Začalo to tím, že jsme s mámou popíjeli kávu na balkóně, když jsem se vrátil po pár týdnech z Prahy. Řekl jsem, že pojedu na dovolenou na Šumavu. „A s kým pojedeš, s přítelkyní?“ Odpověděl jsem, že ne. „Takže s přítelem?“ „Ano!“ A bylo to. Důležité je nemít předsudky, ani gay by je neměl mít. Proto je potřeba to rozebírat. Není to banální.

Líbí se mi, že jsi od začátku transparentní. Spousta lidí naší generace to ještě tají.
Chápu, že to tají. Souvisí to s bodyshamingem. Je to na stejné úrovni. Lidé umí být oškliví a je to zbytečné. Je zajímavé, že lidé jsou oškliví jenom proto, že mají z něčeho strach. Proč bych se měl cítit jako oběť nebo mi mělo být vyhrožováno? To je jejich strach a oni by se s ním měli poprat.

Dnešní dvacátníci v Anglii neví, jestli jsou kůň, nebo ještěrka.
Já se vyjadřuji k věcem, kterým rozumím. Jsem cukrář. Můžeme se bavit o mouce, čokoládě nebo másle. K tomuto by se měli vyjadřovat psychologové a sexuologové. Zkrátka ti, kteří tomu rozumí. Já nemám čas postavit ani dům a nechci v životě ztrácet čas tím, že budu studovat, proč to tak je a co se v těch lidech děje. To je jejich problém a já mám také problémy, kterými nikoho neobtěžuji. Pravdou je, že ve 21. století v České republice je homosexualita pořád problém. Je to nedořešené a není možné homosexuály registrovat jako auta. Představ si, že nemůžeš jít darovat krev, a když se něco stane, nedostaneš vdovský důchod. Nemůžeš se zeptat, jak na tom partner je, když je v nemocnici. Nemůžeš si osvojit děti, prakticky neexistuješ.

To je přece hrozné.
Není to hrozné vůči mně. Řekněme, že jsem mediálně známý, máme peníze, barák a můžeme létat na dovolené. Ale ne všichni to tak mají. Proč bych já jako člověk, který platí daně a platí desetkrát víc než průměrný občan České republiky, neměl mít stejná práva? To by mě zajímalo – na základě čeho? Proto se o tom musí mluvit. Nechodím na žádné Pridy, protože nevyhledávám velké skupiny lidí. Proto jsem se také přestěhoval na vesnici. Ale z pozice, ve které jsem, o tom musím hovořit. Beru to jako svoji zodpovědnost.

O čem ještě promluvil Josef Maršálek?

• O své knize Kynuté

• Jak šikovně přimět děti jíst i to, co nemají rády

• Kdo ho přivedl k pečení

• O rozhodnutí bydlet na vesnici

• Proč mu nikde nenabízejí zákusky

• Jak moc během pečení ochutnává

Galerie Cukrář Josef Maršálek: V Česku je homosexualita pořád problém. Není možné nás registrovat jako auta

+ 5 fotek + 6 fotek