Facebook
Instagram
Dalibor svoji ženu miluje a bylo tomu tak vždycky. Neopustí ji ani, když se celá mění, a to nejen duševně, ale především fyzicky. Jeho manželka propadla snaze zastavit stárnutí a stává se z ní nový člověk.
Říct, že mě Lenka překvapila, by bylo slabé slovo. Když jsme se brali, miloval jsem na ní hlavně to, jak přirozeně přistupuje k životu. Nosila džínové šortky, i když byly už trochu roztrhané, smála se nahlas, až si kladla ruku na břicho, a vždycky tvrdila, že stárnutí je součást hry, v které se nevyplatí podvádět. To, co se stalo během posledních pěti let, se však nedá popsat jinak než naprostým zvratem.
Nejprve jsem to neřešil
Začalo to nenápadně. Nejprve přišel první krém proti vráskám. Nechal jsem to být. Kdo by to řešil? Pak se jednou vrátila od kadeřníka s takovou barvou vlasů, že jsem si myslel, že mi doma omylem přistála Ariana Grande. Prý osvěžuje svůj vzhled. Usmál jsem se a pochválil ji. Proč ne, řekl jsem si, opravdu jí to slušelo.
Jenže Lenka se postupně začala měnit. Její časté návštěvy kosmetických salónů byly doprovázeny zvláštními, stále dražšími položkami na výpisech z účtu. Jeden večer jsem se na ni podíval a uvědomil si, že se usmívá – jenže pouze očima. Rty se jí sotva pohnuly. Můj mozek se snažil srovnat ten obraz se vzpomínkou na ženu, kterou jsem si vzal, ale něco nesedělo.
Jednoho dne mi přiznala, že šla na botox. Uklidňovala mě, že je to běžné, skoro každá druhá žena to dnes prý dělá. Jenomže tohle byl jen začátek. Jakmile začala s injekcemi, bylo těžké ji zastavit. Brzy přišly na řadu plnější rty, pak nějaká procedura, která „trochu“ zvedne kontury obličeje, a nakonec kompletní remodelace. Přiznám se, nejsem expert na plastické operace, ale jednoho rána jsem zjistil, že moje manželka vypadá jako upravená verze sama sebe z roku 2005. Jen poněkud strnulá.
Manželka je samá plastika
Říkal jsem si, že možná prochází krizí středního věku. Ale když na mě v posteli zamrkala umělými řasami delšími než stěrače na mém autě, pochopil jsem, že jsem přišel o něco víc než o peníze z účtu. Lenka začala ztrácet samu sebe. A s tím mizel i můj pocit, že žiji s osobou, kterou znám.
Jediné, co zůstalo, byl její smysl pro humor. „Jsem jako Mona Lisa,“ poznamenala jednou, když si uvědomila, že si zapomněla objednat injekce na další měsíc. Ale i tahle ironie postupně mizela pod nánosy výplní. Když jsem jí naznačil, že by možná mohla trochu zpomalit, dostal jsem odpověď, kterou bych nečekal. Stála přede mnou, zářivě mladá, a přesto naprosto cizí. Řekla mi, že buď ji přijmu takovou, jaká je teď, nebo se můžeme rozvést.
Stál jsem tam, neschopen slova. Nešlo mi ani tak o ty zákroky. Šlo mi o to, že Lenka nebyla šťastná. A já nevěděl, jak jí pomoct, aniž bych riskoval, že přijdu o všechno. A tak žiju s Monou Lisou, nepoznám, kdy věci myslí vážně a kdy se usmívá, ale je to moje žena a třeba jednou zase zestárne...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
