Dana (38): Manžel si přál syna, druhou dceru nemůže přijmout a snaží se z ní dělat kluka

Máme dvě dcery. Kamarádka mi gratulovaly ke dvěma holčičkám, ale můj manžel byl zklamaný. A hodně. A nemůže se s tím, že nemá syna, smířit. Máme kvůli tomu doma malé peklo, ani já ani moje máma s tím nesouhlasíme.

Mohlo by Vás zajímat:

Valerie (48): Dcery jsme vychovávali stejně. Přesto jedna studuje vysokou a druhou nám nedávno přivedla policie

Radost číslo jedna

Před pěti lety jsem si přinesla z porodnice domů holčičku. Nadšení celé rodiny bylo převeliké, radovala se především babička, která měla syna – mého manžela – že konečně může šít sukýnky a oblékat jak svoji vnučku, tak její panenky. „Holčičku jsem si vždycky přála!“ rozplývala se nad Amálkou. Můj manžel z toho nijak zvlášť nadšený nebyl, protože žije v chiméře, že „správný muž má postavit dům, zasadit strom a mít syna“. A protože ty první dvě věci se mu nepovedly, a asi ani nepovedou, chtěl mít doma aspoň kluka.

Mohlo by Vás zajímat:

Helena (32): Rozhodli jsme se syna neočkovat. Obrátilo se to proti nám a vystavili jsme ho nebezpečí

Ani na podruhé se syna nedočkal

Ne že by se manžel Amálce nevěnoval, docela se snažil, ale tak nějak planě. „Panenky nejsou nic pro mě,“ ušklíbl se, když si s ním chtěla hrát. Když nám domu přibyl docela velký domeček na hraní s kuchyňkou a pokojíčkem, tvářil se na to zle. A plánoval si, že další dítě bude kluk a ode mě se očekávalo, že bleskově znova otěhotním. Ale co čert nechtěl – nedařilo se. Doma začalo být dusno, sex přestal být zábavou, ale trapnou povinností a po více než čtyřech letech se to konečně podařilo. Jenže se narodila opět – dcera. Věděli jsme to ještě během gravidity, ale manžel se utěšoval tím, že: „… je ten bimbásek schovaný.“ Nebyl.

Můj manžel miluje míčové sporty, zejména, jak to tak bývá, fotbal. Kdysi hrál za místní klub, dneska mu fandí kdykoli je to možné. Stejně tak rád chodí na motokáry, miluje auta, zkrátka má vizi, že k tomu všemu potřebuje parťáka – syna.

Mohlo by Vás zajímat:

Linda (32): Na pláži v Chorvatsku mi najednou zmizel malý syn. Následující desítky minut byly nejdelší v mém životě

Naše Pepina je Pepa

Když se naše druhá dcera narodila, zklamání manžela nebralo konce, protože pořád doufal… Vydupal si jméno Josefína a už od prvního dne naší malé říkal: „Pepo.“ Když jsem to neslyšela, jinak to maskoval pod všelijaké nesmyslné zdrobněliny, jako třeba: „Pepoušku, Pepulíno, Pepíno,“ a podobně. Už když bylo malé Jozefínce necelý rok, tahal ji na fotbal, cpal jí autíčka a vůbec se k ní choval jako ke klukovi. Růžovou a červenou zatrhl hned, pod záminkou, že je to směšné…

Josefínka rostla a já jsem byla v klidu. Až do doby, kdy už jí nestačilo miminkovské oblečení, a tehdy se snažil oblékat ji víc jako kluka než jako holčičku. Ve čtyřech letech už ji přihlásil na fotbalovou přípravku. Mezi kluky. Vlasy měla ostříhané na kluka. Vypadala opravdu jako kluk a lidé jí říkali: „Chlapečku.“ A její otec se se mnou přel, že přece nedělá nic špatného…

Jakmile začala Josefínka chodit do školy, logicky kamarádila s děvčaty. To se manželovi vůbec nelíbilo a bránil jí v tom, tahal ji mezi kluky a nutil ji jak do fotbalu, tak do atletiky. Pořád v ní viděl kluka, nebo se o to aspoň snažil. Ale jak Pepina roste, víc a víc se tomu brání.

Josefíně se blíží puberta a rozhodně se nechce chovat a oblékat jako kluk. Manžel mě začal nutit ke třetímu těhotenství, ale to rozhodně odmítám. Holky už jsou veliké, netoužím zase po plínách a nemám na to ani už ten správný věk. A co kdyby to zase byla holka?

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Mirka (47): Hulvátsky známý mě na plese pořádně urazil. Upozornil ale na krutou pravdu, kterou si nechci připustit