Darina (24): Můj bývalý spolubydlící byl nesnesitelný extrovert, ale covidové lockdowny z nás udělali nejlepší přátele

Když vláda oznámila první lockdown, cítila jsem úlevu. Jako introvert jsem neměla problém s myšlenkou zůstat doma a odpočívat. Konečně jsem měla čas sama pro sebe, daleko od nekonečných pracovních schůzek, povinných večírků a náhodných setkání s lidmi, kteří mě vyčerpávali.

Mohlo by Vás zajímat:

Milena (46): Stačily dva lockdowny a málem z nás byli alkoholici. Bojím se toho, co ještě přijde

Já si lockdowny zamilovala

Zatímco pro mě to byla příležitost zpomalit, zklidnit se, zanořit se do knih, filmů a hlavně do svého vlastního světa, kde jsem mohla být sama sebou, můj spolubydlící to vzal úplně jinak. Filip byl ztělesněním extroverta. Neustále potřeboval být obklopen lidmi, každý den někam chodil, a když byl doma, pořád telefonoval nebo organizoval videohovory s přáteli. Rozhodně nebyl materiál pro lockdown.

Bydleli jsme spolu už několik měsíců a vycházeli jsme, přestože jsme byli naprosté protiklady. Já jsem milovala ticho a klid, on hluk a společnost. Filip mi vždycky říkal, že nerozumí, jak můžu trávit tolik času sama, a já jsem zase nechápala, jak může být pořád tak plný energie, když je neustále mezi lidmi.

Ze začátku to vypadalo, že lockdown zvládneme v pohodě. Já si užívala klidné dny, kdy jsem se nemusela nikomu zodpovídat, Filip si neustále hledal někoho, s kým by mluvil online. Ale pak, asi po dvou týdnech, jsem si všimla změny. Filip přestal být tím veselým a energickým člověkem, kterého jsem znala. Najednou už nechtěl trávit tolik času na videohovorech, byl stále zamlklejší a často se zamykal v pokoji. Myslela jsem, že je to jen dočasné – že si zvykl na nový režim. Jenže časem to bylo horší.

Mohlo by Vás zajímat:

Evelína (46): Po smrti manžela jen přežívám. Stal ze mě totální introvert a bojím se, že už se to nezmění

Zhroutil se mi do náruče

Jednoho večera, když jsem procházela bytem, zaslechla jsem z jeho pokoje vzlyky. V tu chvíli mi došlo, že něco není v pořádku. Filip, ten neustále usměvavý kluk, se zhroutil. Úzkost a deprese ho pohltily. Byl úplně vyčerpaný, izolace ho doslova zlomila. Zatímco já jsem v lockdownu nacházela klid, Filip trpěl.

Zaťukala jsem a ačkoli mě nejprve poslala pryč, pak za mnou přišel do do mého pokoje, sedl si ke mně na postel a začal mluvit. „Já to vůbec nedávám, asi se zblázním. Já potřebuju být s lidma. Myslel jsem, že aspoň mluvit s lidma online bude v pohodě, ale úplně z toho šílím. Já potřebuju ven!“ Chyběli mu lidé, chybělo mu sociální propojení, které potřeboval jako kyslík. Mně nikdy nedošlo, jak moc je pro extroverta důležitá přítomnost druhých. Když jsem se v lockdownu cítila lépe než kdy jindy, Filip zápasil o to, aby vůbec přežil další den.

Já si sice užívala svého klidu a života bez tlaku na to „chodit ven a mezi lidi“, ale uvědomila jsem si, že Filip potřebuje mojí pomoc. Každý den jsme si společně našli čas, kdy jsme si sedli a povídali. Teda povídal spíš Filip, sypal ze sebe všechno, co ho napadlo a ačkoli jsem mu nemohla vynahradit kluby a hospody plné lidí, pokusila jsem se mu aspoň nahradit sociální kontakt.

Nikdy jsem si nemyslela, že by se lockdown mohl stát tak silným katalyzátorem psychických problémů. Zatímco pro mě byla izolace spásou, pro něj to byla pomalá cesta do temnoty. Po dvou letech, kdy jsme spolu prožili nekonečné lockdowny, jsme se rozstěhovali, ale jsme dodnes v blízkém kontaktu a Filip je jeden z mých nejlepších přátel, ačkoli na párty s ním nechodím.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Luboš (24): Řekl jsem mamce, kdo je moje nová přítelkyně. Netušil jsem, jak hluboké rány tím otevřu