Denisa (52): Vnoučat se asi nikdy nedočkám, můj jediný syn studuje na kněze

Sedím u stolu a dívám se na fotku Ondřeje, když mu bylo čtrnáct. Tu fotku miluji; svíčky na dortu mu tajemně osvětlují jemný obličej, plamínky se čertovsky odrážejí v jeho uhrančivých černých očích. Měla by má vnoučata oči krásné po tátovi? Měla by jeho vlasy jako uhel? To se nikdy nedozvím, Ondřej se rozhodl stát knězem.

Mohlo by Vás zajímat:

Čeněk (28): Víra v něco víc se mi vyplatila, díky ní komunikuji se zesnulým tátou. A nejen já

Nečekaná změna přišla v patnácti

Když Ondřej přišel poprvé s tím, že ho začal zajímat bůh a víra, vzala jsem to v klidu a pomyslela si, že dnes ho zajímá „duchovno“, zítra slečny a pozítří se vrátí k milovanému hokeji. Zvědavost přirozeně patřila k jeho věku, vždyť mu bylo teprve patnáct! Jenže jeho zájmy se od té doby ani trochu nezměnily.

Uplynul rok, dva a Ondra trávil v kostele a v jakési skupině křesťanské mládeže stále víc času. Kamarádky kolem mě neustále řešily nějaké problémy s dospívajícími dětmi, ale já nic takového neznala, syn byl vzorný. Vzorný tak, že z toho mrazilo. Jeho perfektně poklizený pokoj se postupem času začal podobat z části knihovně a z části kapli. Jen nerada jsem si připouštěla, jak vážně svou víru bere.

Mohlo by Vás zajímat:

Pavel (30): Přítelkyně proti mé vůli trvá na svatbě v kostele. Prý se tam brali její rodiče a přineslo jim to štěstí

Moje naděje se rozplývají

Někdy okolo osmnáctých narozenin nám syn řekl, že chce být knězem. Do té doby byl ve hře ještě lékař a já stále doufala… Jenže on se nakonec rozhodl pro kněžskou dráhu a nebyla síla, která by to změnila. „Mami, cítím, že je to má cesta, můj úkol, osud. Nežil bych naplněný život, kdybych se vydal jinam…,“ vysvětloval mi.

Ondra je náš jediný syn, dlouho jsme na něj čekali a najednou jsem se musela smiřovat s tím, že nikdy nebude mít ženu, děti, rodinu. Nikdy nebudu chovat v náručí vnoučata, chodit s nimi do ZOO či na hřiště, nebudeme společně slavit jejich narozeniny a možná nám dokonce odcestuje kamsi do světa na misii, což byla jeho další touha. Všechny mé sny se rozplývaly v prázdnotě.

Mohlo by Vás zajímat:

Patrik (45): Vždy jsem věřil, že duše po smrti odejde z těla. Moje víra mi to dovolila na okamžik vidět

Bylo by snad lepší, kdyby byl gay!

Nyní syn už čtvrtým rokem studuje, nežije doma, ale v semináři. Vídáme se jen jednou za měsíc a strašně moc mi chybí. Ondra ví, že trpím, prý se modlí za to, abych vše jednou pochopila. „Mami, tohle je to, co mě naplňuje, jsem tak šťastný“ vysvětloval mi mnohokrát. Snažím se jeho rozhodnutí chápat a respektovat. Neustále si opakuji, že je hlavní, že je spokojený, ale mé srdce to stále cítí jinak. Nepřestávám doufat, že si to ještě třeba rozmyslí.

Občas se mi zdávají živé sny; třeba že si přivedl domů slečnu a oznámil nám, že čekají miminko, jindy jsem měla sen o tom, že si vzal nějakou paní s dětmi. Dokonce jsem jednou přemýšlela nad tím, že bych uvítala, kdyby se ukázalo, že je gay. Ač by to na malém městě neměl úplně jednoduché, mohla bych doufat v to, že bude mít... Ten výhled do prázdnoty, do definitivního konce naší rodiny, rodu, mě strašlivě ničí. Myslím, že se s Ondrovým rozhodnutím nikdy nesmířím.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Veronika (21): Silně věřící rodiče mi zakazují intimní život. Kdyby tak věděli, jak to je ve skutečnosti

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.