Čeněk (28): Víra v něco víc se mi vyplatila, díky ní komunikuji se zesnulým tátou. A nejen já

Už jako malý kluk jsem věděl, že jsem jiný. Samotář, který k sobě nikoho nepotřebuje. Žil jsem s otcem, který byl pořád v práci, aby nás uživil. Mně to nevadilo. Já totiž tak úplně sám nebyl. Dokázal jsem si k sobě zavolat kohokoliv ze zesnulých.

Mohlo by Vás zajímat:

Dominika (29): Tvrdila jsem kamarádce, že posmrtný život neexistuje. Na jejím pohřbu jsem se ale přesvědčila o opaku

Už jako kluk jsem věřil na duchy

Děti věří na ledacos. Na nebe, kde žijí mrtví, nebo na čerty, kteří si odnášejí zlobivé děti do pekla. Já věděl, že nic takového není. Oproti tomu jsem byl zase přesvědčený, že existují duchové. I o tom, že se s nimi dá komunikovat. Jak? Jednoduše. Tím, že jsem byl doma často sám, jsem k sobě volal babičku. Za života jsem ji sice znal jen chvíli, ale to nám ve spojení nebránilo.

Stačilo, abych si přál její přítomnost. Zavřel jsem oči, soustředil se a pomocí energie jsem ji k sobě přivolal. Jako znamení, že je u mě, shodila naši společnou fotografii. Někdy jsem ji spatřil, někdy ji jen cítil. Povídali jsme si o jejím i mém životě, proto jsem se samoty nikdy nebál. Postupem času jsem se v přivolávání duchů zdokonaloval.

Podařilo se mi spojit s dědou a babičkou z pátého kolene. To byli moji věrní společníci. V jedné věci jsem se ale mýlil. Jak jsem nevěřil v čerty, tak ani v anděly. Jednoho dne, když mi bylo dvanáct, se mi jeden zjevil. Táta byl tou dobou nemocný, ale já o tom nevěděl. Anděl mi sdělil, že si musí tátu vzít, protože nadešel jeho čas.

Mohlo by Vás zajímat:

Božena (67): Po manželově smrti se mi chtělo umřít. Nebýt Andělské hory, odešla bych za ním

Věděl jsem dřív než táta, že umře

To bylo snad poprvé, kdy jsem dostal strach. ,,Tátu mi neber, je jediný, koho mám,“ prosil jsem. Ze zoufalství jsem to otci řekl. ,,Vím, že jsi nemocný i to, že umřeš. Musíš tomu zabránit. Nikoho jiného nemám. Nesmíš odejít,“ brečel jsem. ,,Já neumírám. Nic mi není,“ lhal mi do očí. Já ale pořád naléhal. Pamatuji si, jak to tátu rozčílilo.

Požádal jsem tedy anděla o jednu věc. ,,Slib mi, že za mnou táta po smrti přijde,“ naléhal jsem, ale na to anděl nereagoval. Táta do roka zemřel na rakovinu a já zůstal sám.

Dlouhá léta se mi nepodařilo nikoho z mrtvých přivolat. Jako bych o svoji schopnost přišel. Až jednoho dne, kdy jsem to vůbec nečekal, jsem se znovu shledal s tátou. Seděl jsem na posteli a s láskou na něj vzpomínal. Tekly mi slzy a já se ptal proč. Proč on. V ten moment jsem cítil jeho objetí a to, jak mě jeho vousy škrábou na tváři. ,,Tati?“ hlesl jsem. ,,Ano, jsem to já. Promiň, že jsem ti nevěřil,“ odvětil hlas blízko mého obličeje.

Mohlo by Vás zajímat:

Vlasta (48): Pravidelně jsem rozmlouvala s mrtvým dědou. Znamení, které nám jednoho dne seslal, nám možná zachránilo život

Světy živých a mrtvých jsou propojené

Pak byl najednou pryč. Znovu se mi zjevil asi o půl roku později. Přišel mi na svatbu, kde stál v rohu místnosti a usmíval se. Já mu jen kývl na pozdrav. Moje žena si toho všimla, ale nikoho neviděla. Jsou dny, kdy je táta pořád se mnou. Pak nastane období, kdy se třeba rok nevidíme. Mně takový kontakt stačí.

Máme s Lídou syna. Je přesně jako já. Už se mi svěřil, že vídá svého dědečka, mého otce. Jsem šťastný, že takovýto druh komunikace existuje. Svět mezi živými a mrtvými zůstává propojen. Je to jen o tom, v co věříme.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Eduard (41): Když jsem byl klinicky mrtvý, spatřil jsem svoji malou holčičku. Možná mi to pomůže žít dál

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.