Pokud se rozcházejí dva lidé, kteří mají děti, jednou z prvních otázek je, u koho budou jejich potomci dál žít. Jako nejspravedlivější se jeví střídavá péče, tedy způsob výchovy, kdy dítě tráví stejné množství času u matky i otce. Zatímco tento způsob péče je výhodný pro rodiče, pro děti představuje značné riziko. Střídavé péči se v dalším pokračování poradny věnuje koučka Sylvie Mobagi.
Dítě může být po rozvodu nebo rozchodu rodičů svěřeno buď do výlučné péče jednoho z nich, nebo do péče střídavé či společné. Při střídavé péči tráví s každým z rodičů stejné množství času - například týden žije u matky a týden u otce. Tento trend je oblíbený zejména mezi zahraničními celebritami, ale na popularitě získává i u nás.
Pro rodiče to totiž znamená, že nepřijdou o pravidelný kontakt s dítětem a mohou se aktivně (a stejnou měrou) podílet na jeho výchově. Otázkou ale zůstává, jak moc prospěšná je taková péče pro toho, koho se týká vlastně nejvíc, pro dítě samotné. Jaká úskalí ze střídavé péče pro něj plynou?
Co o střídavé péči soudí koučka Sylvie Mobagi?
Všem rodičům, kteří mě navštíví s představou, jak skvělá je střídavá péče, doporučuji, aby si každý z nich na půl roku vyzkoušel se týden co týden stěhovat. Ať si vyzkouší, jak moc bezva to je, a pak ať mi řeknou a hlavně řeknou dětem, jak super zážitek to je, jak je to bavilo a děti si to jistě užijí.
Samozřejmě chápu, že cílem střídavky by mělo být, aby se dítě mohlo neomezeně a co nejvíce vídat s oběma rodiči, ale na úkor čeho? Jestli něco děti opravdu potřebují, je to pocit jistoty a bezpečí. A jediný způsob, jak jim ho dopřát, je mít každý den stejné rituály. Protože právě rituály, pro někoho stereotypy, jsou to, co děti udržuje v jistotě a dodává jim pocit bezpečí.
S dětmi pracuji více než 15 let a za celou tu dobu jsem nepoznala jediné, které by mi řeklo, že je šťastné, že se musí týden co týden stěhovat. Děti mi říkají, že mají rády oba rodiče, že oba chtějí vídat, ale všechny mi na otázku „Kde je domov?“ odpovídají, že vlastně neví. Střídavá péče dělá z našich dětí bezdomovce. To je závěr, ke kterému jsem došla.
Děti ve střídavce nemají doma nikde, mají pokojíček u každého z rodičů. Ale kde mají takové to „doma“, ten svůj klid, jistotu, bezpečí? U každého z rodičů domácnost funguje trošku jinak, navíc dítě je vytrženo ze svého prostředí, svého pohodlí. Samozřejmě si uvědomuji tu lavinu nespokojených rodičů, kteří mě budou přesvědčovat o tom, jak je to bezva a jak to jejich dětem prospívá. Jenže děti jsou chytré, velmi chytré, ony nechtějí ublížit nikomu z rodičů, nechtějí stupňovat hádky, a tak raději na sebe toto břímě vezmou, ale šťastné nejsou.
Navíc vstupují do hry další faktory, jako například ten, že dítě do šesti let potřebuje zejména matku. Pánové, je mi líto, ale tak to prostě je. A vůbec to není tak, že bych na to přišla já, na to přišli renomovaní psychologové, kteří zkoumali děti celý profesní život. Naštěstí v dnešní době je spousta rodičů uvědomělých, nechtějí dětem sebrat domov a jsou schopni se dohodnout. Tyto páry to pak řeší různě – některé se střídají v různých intervalech u dětí, tedy děti zůstávají doma a rodiče se střídají, jiné se dohodnou na tom, že dítě zůstane v péči jednoho z rodičů a ten druhý si ho v týdnu bere třeba po škole nebo si denně volají přes různá média, jako je Facetime, WhatsApp, Skype.
Výsledkem je, že dítě se cítí dobře, má domov. Má svůj „stálý režim“, protože v péči jednoho rodiče se vše děje stále stejně. Každý den se stejně vstává, snídá, obléká, vypravuje do školy. Odpoledne se dějí opakující se činnosti, jí se obdobná jídla, chodí se spát v určitém čase, rituál co a kdy se čte, je obdobný. Stejně jako koupání a další zvyky. Jsou to drobnosti, ale právě tyto drobnosti jsou to, co dětem dodá jistotu a pocit bezpečí. A rodiče, kteří se rozvedli, jsou opravdu jen výjimečně schopni dělat věci stejně. A jako by pro dítě nestačil samotný stres z rozvodu, ještě mu naloží spoustu novinek, které má akceptovat a zvládnout.
Na závěr dodám, že institut střídavé péče u nás v ČR funguje od roku 1998, takže ke mně do poradny se dostávají mladí lidé, kteří už nejsou „dětmi“, ale jsou to dospěláci řešící dospělé potíže. A mám mezi nimi i takové, kteří střídavku zažili a všichni, kteří mou poradnou prošli, se shodli, že by svým dětem nikdy nic podobného neprovedli, že to bylo hrozné. A bohužel spoustu těch nehezkých „programů“ a pochybností o sobě samých si děti nabraly kvůli střídavce a v dospělosti se s tím pak snaží vyrovnat. Pokud rodiče svoje dítě opravdu milují, nechť je opravdu nechají na jednom místě a nedělají z nich bezdomovce.
Sylvie Mobagi vystudovala aplikovanou psychologii a párovou terapii na University of Maryland. Nyní na téže škole dokončuje doktorský program psychologie. Už dvanáct let se specializuje na práci s dětmi, posledních sedm let je ředitelkou partnerské a rodinné poradny SPOLU v Brně, kde díky unikátnímu systému mediačních technik spolu s neurolingvistickým programováním dosahuje skvělých výsledků v rodinné i párové terapii. Je také autorkou knihy SPOLU partnerský manuál a NAJDU TĚ seznamovací manuál.