Děti se uzavírají, nechodí ven a nemají zájmy. Tyhle signály by měly rodiče varovat, říká poradkyně Linky bezpečí

Kathryn zná Linku bezpečí, která nedávno oslavila 30. narozeniny, jako své boty. Dlouhá léta pracovala na pozici krizové interventky u dětí a poslední tři roky coby konzultantka na rodičovské lince. Měla tak jedinečnou šanci nahlédnout na aktuální psychické problémy dětí z pohledu dětí samotných, ale i jejich rodičů.

"Od roku 2020 jsou hlavní téma psychické obtíže a na předních příčkách se bohužel pohybuje sebepoškozování a sebevraždy. Do roku 2020 bývaly na prvním místě první lásky, vztahy, tahle témata," rozpovídala se Kathryn Williamsová v rozhovoru s Bárou Hlaváčkovou.

Zásadní vliv na špatné psychické zdraví dětí podle ní měla pandemie covidu a s ní spojená opatření. Jak z toho ven a jak dětem pomoci najít v životě jistotu a stabilitu, se lektorka projektu Linka bezpečí naživo pokusila rozklíčovat v Ženských tabu.

Mohlo by Vás zajímat:

Maminka Twistena, který si sáhl na život: Křičela jsem, že už tu nechci být. Sílu jít dál mi dali další synové a založení nadace

Kathryn Williamsová o strachu dětí z vysvědčení

Jak velký strašák je v dnešní době pro děti vysvědčení, které tento týden dostávaly?
Řekla bych, že menší než dřív. Ne proto, že by rodičům, školám nebo dětem zázračně přestávalo záležet na známkách, ale spíš díky aplikaci Bakaláři, kterou má většina škol, takže rodiče mají přístup ke známkám v průběhu školního roku. Tlak na známky tam tedy pravděpodobně pořád je, jenom se rozmělní do celého roku a pravděpodobně se to dětem "nepodaří schovávat" až do vysvědčení jako dřív.

Volají vám děti kvůli známkám ve škole? Je to pro ně téma, řeší to?
Je to téma. Často může být hovor na Lince bezpečí zaznamenán jako psychické obtíže, protože dítě mluví o obtížích, ale jedním z témat, která přispívají ke stresu nebo úzkostem, mohou být právě známky. Jak na ně reagují rodiče nebo jak děti samy vnímají svůj tlak na perfekcionismus.

Co dělají rodiče špatně? Kde ve svých reakcích na známky chybují?
Nechceme říkat, že je špatně, když rodičům záleží na výkonu dětí, na tom, aby měly nějakou budoucnost. Ale často můžou rodiče hledět jenom na výsledek, a ne třeba na úsilí, které dítě na známky vynakládá, nebo na ten stres, který zažívá. Nebo třeba na to, že učitel zrovna není úplně objektivní, protože přece jen v Česku nemáme standardizovanou klasifikaci, takže známkování se často odvíjí od konkrétního učitele a třeba od toho, jaký vztah má k dětem, jak moc nebo málo je přísný. Takže když rodič hledí jenom na výsledek, a nikoli na kontext, může se snadno stát, že si tím zkazí vztah s dítětem. Dítě začne mít pocit, že rodiče nezajímá, nezajímá ho jeho pracovitost, nezajímá ho jeho pohled, například "tenhle předmět mě fakt nebaví a já se chci soustředit na to, co mě baví", což samo o sobě není špatně.

Existují nějaké základní rady pro rodiče, co nedělat, když dítě přinese buď špatné vysvědčení, nebo špatné známky? Máte třeba dvě nebo tři základní rady, které by bylo dobré používat?
To by bylo super, kdyby existovaly nějaké univerzální rady. Myslím, že je to o tom hodit se do klidu. Možná ty špatné známky ve mně jako v rodiči vyvolávají něco, co mě štve, nebo mnou rezonuje pocit, že se dítě nesnaží. Často vnímám, že za tím stojí strach rodičů. Dítě vnímá tady a teď, zatímco rodič vidí 20 let dopředu a bojí se, že se dítěti nepodaří dodělat školu, a hlavou mu běží katastrofické scénáře. To vše pak stojí za jeho reakcí a pro dítě to není úplně srozumitelné. Takže doporučuji rodiči se zklidnit, což se jednoduše říká, ale hůř dělá. Nebo zavolat na rodičovskou linku, kde může tyhle věci pustit, když je reálně naštvaný, ale nebylo by vhodné to na dítě pustit.

Mohlo by Vás zajímat:

Náctileté sužují úzkosti a deprese: Nově založená nadace Twisten Foundation to chce změnit

Kathryn Williamsová o aktuálních problémech dětí

Teď se odkloním od vysvědčení. Já už na začátku říkala, že přibývá dětí a mladých lidí s psychickými problémy. S čím teď děti nejčastěji volají na Linku bezpečí?
Právě s těmi psychickými problémy. Od roku 2020 je to hlavní téma a na předních příčkách se bohužel pohybuje sebepoškozování a sebevraždy. Do roku 2020 bývaly na prvním místě první lásky, vztahy, tahle témata. Ta jsou samozřejmě obsažena i v hovorech o psychických obtížích, jenom vnímám, že projevy psychických obtíží jsou teď výraznější.

Co děti trápí? Dokážou pojmenovat, proč to je nebo z čeho?
Oni to umí velmi dobře pojmenovat. Jak se tady bavíme o tom, co vede děti k tomu mluvit o psychických obtížích, tak si myslím, že kromě toho, že psychických potíží přibývá, tak s tím jde ruku v ruce i to, že už se o nich děti nebojí mluvit. Což je pozitivnější stránka mince. Oni to velmi často i díky internetu umí pojmenovat. Sami od sebe řeknou, že zažívají úzkost, aktivně se zajímají o to, jakým způsobem si můžou ulevit. Sebepoškozování je nebezpečná, nevhodná forma, podobně jako alkohol, a děti hledají alternativy a někdy je prostě nemají. Proto volí ty nevhodné formy. Ale velmi často se hovory na Lince bezpečí vedou právě na téma, jak ze sebe ty pocity dostat.

Co se s dětmi děje, že trpí úzkostmi?
To je něco, o čem všichni odborníci mluví, snaží se najít příčiny. Víme, jaké věci na to měly vliv. Jednou byla určitě pandemie covidu, jež urychlila nebo i přitvrdila projevy některých psychických obtíží. Spousta dětí byla v kritickém věku 12 - 14 let. I pro nás, dospělé, to byly dva těžké roky a teď si vzpomeňte, co jste prožívali v tomto věku, co všechno se za tu dobu změnilo, jaké jste měli kamarádské a jiné vztahy. Když si představíte, že ty děti to strávily zavřené s rodinou mimo školu, tak to byl zásadní zásah do života, jehož dopady vnímáme doteď. A není to jenom to, že jim bylo blbě v tu chvíli, ale že o něco zásadního přišly a nějakým způsobem se to s nimi táhne dál.

Vidíte právě ten covid, to období pandemie, jako největší proměnu v psychice dětí, nebo jsou tam i další věci, které za to můžou?
Pandemie urychlila spoustu věcí, které by možná vznikly postupně. Ale nárůst psychických obtíží sledujeme na Lince bezpečí už od roku 2017. Proměňuje se podle mě i to, jak moc děti o Lince bezpečí vědí, třeba i díky programu Linka bezpečí naživo, kde jim přibližujeme naše služby osobnější formou. Jezdíme do škol a dětem ukazujeme, že sice je to číslo, co vypadá podobně jako policie, ale že pracujeme trochu jinak. A to má vliv na to, že jich víc volá. Jak jste říkala, dřív i to vysvědčení bylo větší téma. V den vysvědčení byly nějaké strachy z toho se vrátit domů a dříve se hodně akcentovalo i téma fyzického nebo psychického týrání a domácího násilí, což ne že by nebylo dál, ale už na něj není takový fokus.

Mohlo by Vás zajímat:

Psycholog Radek Ptáček: Fyzické tresty v dětství vedou k duševním poruchám v dospělosti

Kathryn Williamsová o problematickém digitálním světě

Ona se vina za psychické problémy dětí a mladých často hází na sociální sítě a internet. Je to opravdu tak černobílé? Opravdu za to můžou sociální sítě a internet, nebo můžou být i užitečné a je to někde jinde? Mnozí říkají, že dnešní generace je křehčí, a mnozí tvrdí, že možná je to tím, že je dnes více možností a lidé se v tom ztrácejí. Třeba generace mých rodičů takové možnosti neměla, měla to víc nalajnované a tím pádem jednodušší.
Do určité míry tehdy dávala škola dětem větší smysl, vedla je k práci. Zatímco teď těch možností je spousta, svět se rychle proměňuje a je hrozně těžké s tím držet tempo. A myslím, že to není tak černobílé, jako že digitální svět je špatně a měli bychom se ho zbavit, to už prostě neuděláme. Je to nová věc, která je tu s námi a nějakým způsobem se s tím musíme naučit pracovat.

Jak s tím tedy jako rodič naložit?
Kde já vnímám zásadní problém, je, že vzniká generační propast mezi rodiči a dětmi, co se týče používání digitálu. Pozice rodiče, že já chci dítě něco naučit, já jsem expert na život, je v tom světě digitálu najednou jiná. Děti jsou v něm zdatnější a z docela zajímavých výzkumů v české populaci od organizace Onfine vyšlo najevo, že přes 80 % dětí a dospívajících uvádí, že jejich rodiče se s nimi o digitálním světě vůbec nebaví, že se vůbec nezajímají o to, co tam dělají, a vůbec neví, co tam ty děti dělají.

To je tedy ta chyba.
To je zásadní chyba, protože spousta věcí na sítích může být ohrožujících. Sítě jsou navržené tak, abychom tam pořád chtěli být, a děti můžou bojovat s nějakým problematickým užíváním sítí, ale nenacházejí u rodičů oporu, protože rodiče řeknou větu typu: "Ty vaše mobily." A tohle vnímám jako obranu lidí, kteří s tím sami neumí pracovat a je pro ně těžké dítěti přiznat, že nevědí.

Co tedy radíte na rodičovské lince ohledně zlepšení komunikace rodičů s dětmi? Aby ten rodič přišel a řekl: "Hele, já nevím, nauč mě to." Snažit se proniknout do toho světa, to je ta cesta?
Já myslím, že jo. Nejlepší prevence je už odmalička se dětí ptát na digitální svět, protože puberťáci už tam mají nějaké své soukromé věci, do kterých nechtějí rodiče pustit, což je pochopitelné. Ale ze své zkušenosti vím, že když se dětí zeptáme, co dělají v online světě, tak dvě hodiny v kuse nezavřou pusu. Ony o tom chtějí mluvit, jsou úplně nadšené, že někdo poslouchá, a už také zažívám, že vůbec nevím, o čem mluví, takže se jich zeptám, co to je, jestli mi to vysvětlí. A ony to hrozně rády vysvětlí, ukážou a všechno. Takže si myslím, že rodiče se toho nemusí bát a že můžou děti nechat, aby je pustily do toho světa, protože zase oni v nějakém chatu uvidí, že se někdo vyjadřuje hnusně. Dospělá osoba umí vyhodnotit, že je to za hranou a může dítěti dělat průvodce, i když tomu nerozumí.

Tohle byla obecná pravidla pro komunikaci dnešních rodičů a dětí, ale co když už dítě má psychický problém? Jsou nějaké signály, které rodič nebo okolí mohou vypozorovat a něco s tím dělat? Nebo kolikrát to opravdu není vidět?
To je ošemetné téma, protože jsou děti, které to hodně nechtějí ukázat. Buď se za to stydí, nebo se velmi často setkáváme s tím, že vnímají, že rodiče prožívají náročné období, takže i chrání rodiče. I když samozřejmě každý rodič řekne: "Já bych to radši věděl," ale dítě to třeba tak nevnímá. Takže se může stát, a nemusí to nutně znamenat, že je to vina rodiče, že si ničeho nevšimne.

Existují tedy vůbec nějaké rozpoznatelné signály?
Velmi často to děti dávají najevo buď tím, že zmiňují, že se s nimi něco děje, anebo se nějakým způsobem změní. Dřív třeba byly hodně přátelské, a teď se víc stahují, nechodí ven. Nebo dřív měly spoustu aktivit a zájmů, a teď už je dělat nechtějí. Nebo to můžou být také jemné nuance, jak to dítě o sobě mluví.

Takže sledovat to dítě a vnímat, jestli se něco výrazně mění, a nebát se na to zeptat. Hrozně ráda bych shrnula nějaký seznam varovných signálů, ale každý člověk je jiný. Vy znáte své dítě nejlépe a jestli máte pocit, že něco nesedí, něco je špatně, nevíte, jestli je to pubertou, nebo jestli je to tím, že už je potřeba zpozornět, tak bych doporučila reflektovat tomu dítěti, co vnímáte. Třeba: "Všimla jsem si, že teď trávíš méně času s tou kamarádkou, se kterou jsi dříve byla pořád. Jenom se chci zeptat, jestli je všechno v pořádku." To dítě pak může vysvětlit, že je to něčím jiným, ale dostane šanci rodiči říct to, co rodič sám o sobě nedomyslí.

Co dalšího prozradila Kathryn Williamsová v rozhovoru s Bárou Hlaváčkovou?

• Zda dávat odměny za vysvědčení, či nikoliv
• Jak postupuje Linka bezpečí v případě, že dítě plánuje sebevraždu
• Jak s psychickými problémy dětí (ne)pomáhá současné školství
• Co zásadního chybí v našem školství stran péče o duševní zdraví dětí
• Co je to Linka bezpečí naživo