Maminka Twistena, který si sáhl na život: Křičela jsem, že už tu nechci být. Sílu jít dál mi dali další synové a založení nadace

Bářiným tématem měsíce září je jeden z nejtěžších a zároveň nejzávažnějších problémů dnešní doby - duševní zdraví dětí. Podle průzkumů roste alarmujícím způsobem počet depresí, ale i sebevražd v této věkové kategorii.

Vlastní, tu nejotřesnější zkušenost, má v tomto směru i Ivana Ašenbrenerová, které se loni zabil syn Karel. Na první pohled úspěšný kluk, který vynikal v e-sportu, tedy profesionálním hraní počítačových her. V 19 letech měl být podle všeho na vrcholu duševních i fyzických sil, získal lukrativní smlouvu s francouzskou organizací Vitality a měl před sebou skvělou budoucnost.

Spoluhráči i fanoušky milovaný Twisten se ale v soukromí potýkal s depresemi a úzkostmi, které vygradovaly vinou nešťastné lásky. Začátkem června 2023 mladík spáchal sebevraždu. Jeho mamince Ivaně se v ten moment zhroutil svět. Svou bolest ale časem dokázala přetavit v pomoc druhým. Založila nadační fond Twisten Foundation, který podporuje duševní zdraví teenagerů.

Mohlo by Vás zajímat:

Psycholog Radek Ptáček: Fyzické tresty v dětství vedou k duševním poruchám v dospělosti

Ivana Ašenbrenerová o prvních chvílích po sebevraždě syna

Je to zhruba rok, co si váš syn sáhl na život... Byla to pro vás na začátku noční můra?
Máte na mysli, když jsme se dozvěděli, že syn odešel? Že zemřel? Samozřejmě, to je asi noční můra každé mámy, každého rodiče. Když vám někdo ráno zazvoní u dveří a sdělí vám, že vaše dítě už není, jste v takové zvláštní situaci. Nevíte, co máte říkat. Já křičela, že už tady nechci být. Měla jsem pocit, že to je zlý sen. Samozřejmě poté, co jsem začala vykřikovat, že už tady nechci být - což si myslím, že je úplně normální, když se máma dozví, že přišla o dítě - tak mě odvezli do Bohnic, kde se mnou hovořili, jestli mám sebevražedné myšlenky. Já to popřela, samozřejmě jsem je neměla, jenom to člověk vypustí z úst. Ale noční můra to byla a řekla bych, že ta bolest zůstává stejná. Bude tam pořád, navždy. Jediné, co se možná změní, je to, že ta bolest bude snesitelnější, ale nezmizí nikdy. Ta díra v srdci zůstane.

Jak se s tím učíte žít?
Já jsem odjakživa bojovník, jsem tak vychovaná a takový byl i Kája. Žít se dá jedině tak, že se budu dívat do budoucna. Ostatně třeba buddhisté říkají, že to, co se stalo, nemůžete změnit, ale můžete změnit to, jak se budete dívat dál na život a jak ho budete prožívat. To jediné můžete změnit. Mně pomáhá práce, pomáhá mi rodina, přátelé. Musím říct, že nebýt přátel, bylo by to mnohem těžší. Také se mi okruh přátel změnil, někteří zmizeli. Asi to nebyli ti praví. A i to, že jsme potom založili nadační fond, bylo něco, co mi dávalo a dává smysl jít dál a bojovat.

K nadačnímu fondu se ještě dostaneme. Karel byl hvězda e-sportu, to znamená sportu ve virtuální realitě, hodně času tedy trávil za počítačem. Jak často jste se po jeho smrti setkávala s názorem: "No jo, to je tím, jak sedí u těch počítačů"?
To tu bylo, i když ještě žil: "To je hrůza, sedí u počítače od rána do večera!" A po jeho smrti se samozřejmě objevila spousta názorů, že za to určitě může počítač, že měl Kája deprese, protože hrál hry, že rodina byla špatná, že ho od toho nevyhnala. Já bych k tomuhle chtěla říct, že v okamžiku, kdy kluk začne hrát na počítačích a popíjí u toho energetické nápoje, je samozřejmě nutné to korigovat. Vždycky jde o míru a o to, jak moc jste do toho zainteresovaní. Člověk může zblbnout ze všeho. Jsou lidé, kteří pracují u počítače 12 hodin denně. Ale mají přestat pracovat? Za deprese opravdu nemůže e-sport neboli elektronický sport, ta deprese může vzniknout v jakémkoliv oboru, i v klasickém sportu, může vzniknout u každého člověka. Deprese se opravdu nedá chytnout tím, že někdo hraje počítačovou hru.

Mohlo by Vás zajímat:

Pavlína (56): Nevěřila jsem na duševní nemoci. Poporodní stav mé dcery mě ale přesvědčil, že je to opravdu problém

O psychických problémech Karla Ašenbrenera

My jsme několikrát zmínily, že Karel trpěl depresemi. Kdy se to projevilo nebo kdy si to on přiznal?
Teenageři se rodičům neradi svěřují. Na druhé straně my jsme měli hezký vztah a Kája začal mít problémy s úzkostmi v době, kdy byla pandemie covidu. U něj ale nebyl problém v tom, že nemohl chodit do školy, protože ten on-line svět měl rád, ale spíše to souviselo s tím, že profesionální e-sport, stejně jako jiný sport nebo jiná profesionální činnost, vytváří tlak na výkon a výsledek. A samozřejmě tím, že ještě chodil do školy, bylo velice psychicky náročné všechno zvládat a ideálně na top úrovni. On byl takový. Byl soutěživý a chtěl být ve všem nejlepší, chtěl vyhrávat. I když hrál závodně fotbal, vždycky chtěl vyhrát, chtěl dát gól, takže si myslím, že tohle všechno se nakupilo.

Jak jste Karlův stav řešili?
Se svým problémem se mi svěřil, takže úzkosti a začínající deprese jsme podchytili. Našla jsem mu psychologa, psychiatra. Kája se léčil, docházel na terapie, užíval antidepresiva, ale bohužel tou poslední kapkou, kdy se jeho stav začal zhoršovat, byl docela neharmonický vztah, první láska, která asi nebyla ideální. Ale ve finále to, že se rozhodl pro odchod, byl spíš zkrat. Že nechtěl zemřít, chtěl jenom nějakým způsobem tu bolest ukončit.

V té nejhorší fázi, měli ti odborníci, ke kterým Karel chodil, nebo vy tušení, že je něco tak moc špatně, že si může sáhnout na život?
Já věděla, že není psychicky v pořádku. Pokud rodič svoje dítě trošku zná, tak ty signály vypozoruje, i když ne vždycky. U teenagerů jsou ty signály trošku jiné, na rozdíl od dospělých jsou agresivnější, více na vás útočí, jsou velmi citliví na kritiku. Takže jsem tušila, že má problémy, léčil se, ale sebevražedné myšlenky jsem z jeho úst slyšela opravdu až úplně v závěru, kdy řekl: "Já už bych tady radši nebyl." Ale nikdy předtím o tom nemluvil a v momentě, kdy už je dospělý, a on už dospělý byl, vám nic neřekne ani jeho lékař.

Člověk se potom často viní. Říkala jste si, co jste mohla udělat? Konzultovala jste to třeba i s jeho psychiatrem nebo psychologem?
Samozřejmě. Objevily se takové myšlenky, že kus viny je ve mně. Totéž prožíval manžel, tatínek Káji. Je tedy pravda, že půl roku před jeho smrtí jsem docházela do Kaleidoskopu, což je nezisková organizace, která se už skoro 20 let zabývá hraniční poruchu osobnosti. To je jedna z forem duševního onemocnění. A u Káji tam byly nějaké signály, i když ji neměl nikdy diagnostikovanou. Nicméně jsem tam docházela do skupin, kde byli rodiče, kteří měli děti s hraniční poruchou osobnosti a depresemi. Bylo to velmi podnětné, protože jsem se naučila, jak fungovat a jak komunikovat s dítětem, které má nějaký problém. Dost rodičů tlačí na pilu a snaží se dělat přednášky, a to je špatně. Vy mu musíte dát absolutní podporu a hlavně tomu dítěti, teenagerovi, dát najevo, že stoprocentně akceptujete jeho emoce. V okamžiku, kdy to neuděláte, tak vám nikdy nic neřekne.

Aha.
Takže je dobré vyhledat odborníka a aspoň se poradit, jakým způsobem postupovat, co dělat, co nedělat, proč nebouchat na dveře, proč to dítě nebuzerovat. A je opravdu důležité mu dát najevo, že ho milujete a bezpodmínečně mu věříte a důvěřujete jeho pocitům.

Mohlo by Vás zajímat:

Na veřejnosti veselý, v soukromí smutný: Život Jiřího Wimmera byl plný pokusů o sebevraždu a depresí

Ivana Ašenbrenerová o sebevraždách dětí

Jak jsou na tom vlastně dnešní děti a dospívající s psychikou? Zjišťovali jste to v rámci nadace?
Dělali jsme si průzkum a samozřejmě existuje spousta velkých průzkumů, třeba Národního ústavu duševního zdraví. A je to dost strašné, protože snad každý třetí, čtvrtý deváťák má středně těžké úzkosti a těžké úzkosti, pět z deseti teenagerů nebo deváťáků má deprese. To je opravdu hrozné číslo. Náš nadační fond spolu s Národním ústavem duševního zdraví inicioval v dubnu kulatý stůl v Poslanecké sněmovně, aby to zaznělo i v těch nejvyšších patrech, protože je to téma, které by mělo rezonovat úplně všude. U toho kulatého stolu byli zástupci nejenom Národního ústavu duševního zdraví, Linky bezpečí, Dětské psychiatrické kliniky v Motole, ale i zástupci různých jiných organizací a ministerstva školství a zdravotnictví. Pozvali jsme tam také studenty, tedy ty, o které nám jde, a z toho vyplynulo, že oni vidí velký problém ve školství. To nás překvapilo, že tam je ten tlak na výkon a výsledek pořád vyšší.

To jsem také netušila.
Takže my se začínáme zajímat i o tuto oblast. Nadační fond má čtyři pilíře, z nichž jedním je právě škola, a tak teď spouštíme různé projekty pro školy a uvědomujeme si, že na to, aby byli v pohodě žáci, musí být v pohodě i učitelé. A ani ti nejsou v pohodě. Jsou vyhořelí, vystresovaní, takže pro ně budeme pořádat workshopy a kurzy, aby dokázali pracovat nejen se svými emocemi a stresem, ale aby dokázali i rozklíčovat případné signály, které se můžou vyskytnout u dětí.

To školství, to je zajímavá informace. Na první dobrou totiž slýcháme, že za to můžou sociální sítě, internet, protože na děti a dospívající se z internetu neustále hrnou informace. Ať už vážnější, nebo jenom zábava, ale pořád jsou to informace, které musí vstřebávat, a tím pádem mozek nedokáže odpočívat. Jak moc je na vině právě doba, ve které žijeme?
Pokud někdo leží celý den u mobilu a dívá se na sociální sítě, tak je to už nadužívání. Závislost ale můžete získat i na jídle, na tom, že přehnaně cvičíte. Všechno, čeho je moc, může mít negativní vliv na psychiku. Takže já bych nevinila počítačové hry, určitě ne hraní počítačových her, ale to, jaký čas u toho děti tráví. Na druhé straně nemá smysl to dětem zakazovat stylem: "Vypadni od toho počítače, nehraj to." Je dobré navrhnout nějakou alternativu. Ono když řeknete někomu, kdo zrovna hraje FIFU na počítači: "Jdi se ven proběhnout", tak se vám akorát vysměje. My, rodiče, svým dětem obecně málo nasloucháme, máme toho příliš, chodíme z práce pozdě večer a maminky si radši dají skleničku, než aby se dětí na něco ptaly. Ale myslím si, že je důležité se ptát: "Jak se máš? Co cítíš? Co jsi prožil?"

Já vás jenom přeruším, ptát se ale neznamená takovou tu klasickou otázku: "Co bylo ve škole?"
Na to se samozřejmě ptát můžete, ale až když se zeptáte na něco jiného. A pokud hraje nějakou počítačovou hru, tak jsem zjistila, že nejblíž se do jeho světa dostanete tak, že se mu trošku přiblížíte. To znamená, že řeknete: "Hele, ukaž mi, jak se to hraje. Co to vlastně znamená? Jak se tahle postava jmenuje?" Tím zjistíte, že to není tak jednoduché. Kája hrál hru, kde bylo pět hráčů, takže týmová práce. Nemůžete mu říct: "Prosím tě, okamžitě to vypni a pojď se najíst", protože v tu chvíli by opustil tým a zradil ho. Také neřeknete synovi na fotbalovém zápase: "Prosím tě, pojď si dát svačinu", když jsou v půlce, že jo? To prostě neuděláte. Takže je důležité se přibližovat do světa těch dětí.

Naslouchat a naslouchat.
Ono to je samozřejmě těžké, co si budeme povídat. Děti se učí i tím, co vidí. Jsou takové naše zrcadlo a já si moc dobře všímám, stačí se projít po silnici nebo kolem parku, těch maminek s kočárky a dětmi, jak koukají do mobilu. Co pak můžeme chtít? Nemůžeme vinit jenom děti, když to děláme samy...

Co dalšího řekla Ivana Ašenbrenerová v rozhovoru s Bárou Hlaváčkovou

• Co je to e-sport
• Jak se Karel Ašenbrener alias Twisten stal hvězdou e-sportu
• O nadačním fondu na pomoc teenagerům, který založila
• Které pohlaví častěji trpí duševními chorobami

Je ti -náct, máš psychické problémy nebo tě něco trápí? Kontaktuj nadační fond Twisten Foundation (twistenfoundation.cz). Bezplatný chat s odborníkem, který ti pomůže, vyslechne tě a nebude se tě zbytečně na nic ptát, najdeš na v tomto odkazu.

Galerie Maminka Twistena, který si sáhl na život: Křičela jsem, že už tu nechci být. Sílu jít dál mi dali další synové a založení nadace

+ 7 fotek + 8 fotek