Bývalá dětská herečka Michaela Kudláčková, kterou známe například ze seriálu My všichni školou povinní, navštívila talkshow Miluše Bittnerové Na kafeečko. Promluvila o srpnu 1968, kdy za dramatických okolností přišla na svět, ale také o nepříjemných panických atakách nebo znásilnění, ke kterému došlo, když její dcery chodily do školky. Co vzkazuje ženám, které si tímto peklem prošly také?
Bývalá dětská herečka Michaela Kudláčková (56) od svého narození neměla na růžích ustláno. Kromě toho, že se narodila přímo v dramatický den "osvobození Československa" ruskými tanky, děsivý zážitek v ní zanechal hluboké rány v podobě nepříjemných panických atak, kterými trpěla od dětství až dodnes.
Hvězda seriálu My všichni školou povinní se navíc stala obětí znásilnění. Se svým životním příběhem šla ven hlavně proto, aby ostatní ženy neměly pocit, že "si za své znásilnění mohou samy". "Absolutně nemám pocit, že bych za to mohla, a to ani v momentu, kdy jsem si k němu sedla. A to, že jsem se nechala znásilnit? Když jsi uprostřed lesa s kreténem v autě, který má v ruce hasák, a vysvětlí ti, že jestli ještě jednou sáhneš po té klice, tak ti s ním rozmlátí hlavu, tak si řekneš: „Furt je lepší být pět minut znásilněná než celý život mrtvá,“ vzpomíná v talkshow Na kafeečko, jak tenkrát uvažovala.
Dramatické okolnosti narození Michaely Kudláčkové
Míšo, narodila ses v zajímavé datum – 21. srpna 1968. Vůbec jsem netušila, že tvé narození bylo tak dramatické.
Po půlnoci hlásili, že vojska překročila hranice a že jedou s tanky. Narodila jsem se v 5.40 hodin a bylo to ve chvíli, kdy v podstatě vjížděli do Prahy. Narodila jsem se v Zemské porodnici, dnes je to U Apolináře. Hodinu po porodu přinesli rodičkám děti a řekli, že za ně nemohou ručit a maminky si je musejí převzít. Naproti hořelo dětské oddělení a lékaři vynášeli děti do vnitrobloku. To všechno žena vnímá.
Hodinu po porodu se mnou maminka mastila někam do krytu, já si to neumím představit, nikdy ji za to nepřestanu obdivovat. Naučilo mě to, že mateřský pud ochrany dítěte je daleko za nějakými aktuálními fyzickými možnostmi ženského těla. Když to srovnám se mnou, tak já jsem osm hodin po porodu omdlela jak špalek. A to jsem byla opravdu partyzánka, chtěla jsem dítě hned u sebe. Moje máma se mnou hodinu po porodu běžela do krytu – prvorodička!
Měla jsi dramatický příchod na svět.
Pustili ji domů za tři dny a rodiče měli červené peřinky a modrobílý kočárek. Bydleli jsme na Smetanově nábřeží u Národního divadla a s tatínkem šli na procházku. Někde na úrovni dnešní nemocnice na Karláku po nich vojáci normálně stříleli, protože si to přebrali tak, že je to provokace. Stříleli po kočárku a moji rodiče prchali. Teprve doma přišli na to, že stříška kočárku je prostřelená.
Byla jsi revolucionářka od narození!
Já své narozeniny nerada slavím, protože vlastně nevím, jestli se mám radovat, nebo být smutná a depresivní. Navíc jsem je do roku 1989 ani slavit nemohla. Takže je to vlastně úplně na nic. Jediné, co bych mohla oslavovat, jsou nezabitiny.
Míša Kudláčková trpí panickými atakami od dětství
Byla jsi dětskou herečkou, ale jaké jsi měla dětství mimo natáčení?
Myslet si, že dítě při příchodu na svět nevnímá, je omyl. Protože stres, který prožívala moje máma, strach z toho, abych neumřela, aby mě nezabili... Na pokoj jim vtrhnul vlasatý Ivan a stál tam se samopalem. Stál ve dveřích, čuměl, a ženské po něm házely plíny a lahvičky, aby vypadnul. Vůbec jim nedošlo, že by je mohl všechny postřílet.
Netušila jsem, že Apolinář zažil takhle dramatické chvíle.
Všechno to vím od mamky. A není pravda, že by dítě nevnímalo stres matky a strach z toho, aby neumřela ona nebo to dítě. Proto jsem asi do svých patnácti let trpěla intenzivním strachem, abych neumřela. Měla jsem šílený a naprosto neopodstatněný, iracionální strach z toho, že umřu. Nebyla jsem nemocná, ale měla jsem noční můry o tom, že umřu nebo že někdo jiný umře. Nikdo mě to nenaučil, nikdo mi o tom nevyprávěl, to jsem si přinesla. Přenese se to a očividně o tom spoustu věcí nevíme. Dodnes – i když dnes už tolik ne, díky paní doktorce – jsem trpěla panickými atakami. Jsem klaustrofobik. Dnes jsem zaparkovala v podzemním parkovišti, všechny dveře byly zavřené, a to už jsem si musela říkat: „Klid, klid, někudy to půjde.“ Ale já se mám ráda i s tím.
Jak se s tím dá pracovat? A jak pracovat s takovým dítětem?
Nikdy mu neříkejte, že to nic není. Pro toho člověka to něco je. On to nechápe. Když mu řeknete: „To nic není, uklidni se!“ tak bagatelizujete jeho problém. Já netvrdím, že by se v tom problému měl hnidousovat, ale: „Co ti je? Proč ti to je? Neboj se. Ochráním tě. Támhle je nemocnice, máme auto.“ Přijde na to, co tomu dítěti je, ale například při panické atace je ten problém pocit, reálný. Že vám racionálně a medicínsky nic není, neznamená, že v tu chvíli neumíráte. Každý, kdo tím trpí, tak ví, že racionálně, hlavou, tomu neutečeš. Tak strašně je to silné. Řekneš si, že ti nic není, to je sice hezké, ale tobě něco je. Reálně cítíš, jak ti buší srdce a jak je ti špatně, jak se ti chce zvracet. Každý to má jinak. V té chvíli potřebuješ utéct z toho místa, na kterém jsi. Ať už je to obchod, tak zahodíš vozík a utečeš. Jdeš někam, kde máš pocit, že ti někdo může pomoct, ať už je to kdokoliv nebo cokoliv – to už si každý panikář najde. Důležité je to opravdu řešit, protože i panika se dá zregulovat tak, že máš ataku jednou za půl roku – a vlastně si ji děsně užiješ. Je to rozhodně lepší než to mít čtyřikrát do týdne, to je omezující.
Může to člověk zvládnout sám? Nebo dítě?
Ne. Pokud rodič není psycholog nebo psychiatr, tak bych ho vyhledala. Mají na to grif, pro děti existují i kapičky, a člověku to dokáže pomoct natolik, že jednou za půl roku si tu ataku užije. Ale hlavně – nebagatelizovat to. Vykládat dítěti, že přehání, nebo že se nic neděje… ano, medicínsky se mu nic neděje: „Neboj se, neumíráš, vím, jak ti je, přejde to.“ Zaměstnat hlavu něčím jiným a ideálně ho odvést někam a ukázat, jak by se okamžitě dalo pomoct: „Tady je nemocnice, tři minuty odtud.“ Tohle uklidní.
Byla jsi dítě s panickými atakami a do toho jsi točila filmy?
Ano. Při natáčení se mi to nestalo. To je tak strašně silné, že na to mentálně nemáš čas. Ale – na hotelu, v autě, při čekání na záběr... takže při čekání ano.
Jak jste to řešili, při tom čekání na záběr?
Někdo se se mnou šel projít. Měla jsem velké štěstí na lidi. V tom věku jsem ještě nevěděla, co to je, ale už jsem věděla, že stoprocentně umírám. Měla jsem kliku na lidi, kteří se s tebou jdou projít, začnou ti něco vyprávět, o půlnoci na hotelu za mnou běžela Irenka skriptka...
Po znásilnění se Míša Kudláčková bála reakce manžela
Velmi mě zasáhlo, když jsi v rámci kauz Feri a Cimický promluvila o svém znásilnění. Ženy se v tomto směru v poslední době přestávají bát o tom hovořit. Udělala jsi to proto, abys motivovala ostatní, že?
Ano.
Nastal čas, aby oběti přestaly být stigmatizovány. Naše dcery budou vědět, že ony nejsou vinny a že mohou říkat ne.
V dnešní době nechápu, jak vůbec mohly být ženy nějakým způsobem stigmatizovány. To je přece strašně jednoduchá matematika – někdo je agresor a někdo je oběť. V souvislosti s ostatními věcmi mám v dnešní době pocit, že lidé se ztrácejí v tak triviální věci, jako je agresor a oběť. Kdybych šla přes park nahá, tak nikdo nemá právo na mě hrabat, pokud jsem ho k tomu nevyzvala nebo jsem s tím nesouhlasila. Já ho k tomu nevyzývám tím, jak vypadám, nebo tím, že on má nějaký zájem. Jsem překvapená, že v tomhle může někdo tápat. Že někdo může obvinit oběť z toho, že ji někdo napadl. Je úplně jedno, co jsem měla na sobě, co jsem chtěla dělat, kam jsem chtěla jít. Ženy mají tendenci obvinit se z toho, že na ně někdo skočil. Respektive obvinit se z toho, že je někdo hajzl.
Měla jsi to tak?
Ne. Já jsem k tomu okamžitě přistoupila tak, že on je hajzl, chudák. A že je pravděpodobně tak zoufalý, že nemá jinou možnost než pomocí fyzického násilí udělat sobě dobře. Spíše jsem se bála reakce mého tehdejšího manžela. Ne v tom smyslu, že by mě za to stigmatizoval – ať byl, jaký chtěl, měl mozek. Ale byl to boxer, měl 120 kilo a dva metry, tak jsem měla strach, že ho zabije. Že ho najde, zabije a půjde si sednout.
Ale on ho našel, že?
Našel. Měla jsem tenkrát dvě malé děti a říkala jsem si, že není dobře, abych měla zavřeného manžela. Tenhle hajzl přišel druhý den ke mně domů – normálně zazvonil, otevřela jsem dveře a chtěla jsem je zabouchnout. Strčil tam nohu a sdělil mi, že ví, kam chodí holky do školky. A odešel.
Byl to nějaký tvůj známý?
Ne. Měli jsme oslavu v hospodě, dlouhý stůl, a on tam byl. S každým se bavil a každý si myslel, že je to něčí známý. Ale nikdo se ho na to neptal, co je zač. Když jsem se potom těch lidí zeptala, každý si myslel, že je to příbuzný od někoho. Ve skutečnosti ho neznal vůbec nikdo. Když nám potom s kamarádkou zastavil, tak my bychom si nesedly o půlnoci k cizímu člověku do auta. Ale protože jsme si myslely, že je to ten známý, tak jsme si k němu sedly.
Pavel ho potom doptáváním opravdu našel, prohodil ho skleněnou výplní a dostal podmínku. Neudala jsem ho, protože jsem se opravdu bála. Ale pokud vím, tak nějaká holka ho udala a šel si sednout. Absolutně nemám pocit, že bych za to mohla, a to ani v momentu, kdy jsem si k němu sedla. A to, že jsem se nechala znásilnit? Když jsi uprostřed lesa s kreténem v autě, který má v ruce hasák, a vysvětlí ti, že jestli ještě jednou sáhneš po té klice, tak ti s ním rozmlátí hlavu, tak si řekneš: „Furt je lepší být pět minut znásilněná než celý život mrtvá.“ Proto nemám pocit, že bych cokoliv provedla.
O čem dalším promluvila Michaela Kudláčková:
- Jaký bude podle jejího výkladu karet rok 2025
- Jak ona sama pomáhá ve válce na Ukrajině
- Jak se dostala k vykládání karet
Na aktuální fotografie herečky a kartářky Michaely Kudláčkové se můžete podívat v naší fotogalerii.