Dita je pět let ve vztahu s Alešem. Vztah je hodně o kompromisu a Díta se se vším smířila. Do doby, než potkala známou a zjistila, že je už potřetí vdaná. Od té doby má Dita červíka v hlavě, zda zbytečně nemrhá svým časem v nefunkčním vztahu.
Nevím, asi mám smůlu na chlapy. Možná si za to můžu sama a vyzařuji na své okolí nějakou divnou energii. Ale za celý život se mi do cesty připletli jen muži, kde s nimi byl vztah o kompromisu. A já je chtěla víc jak oni mě.
Prý si nikdo nedovolí mě oslovit
Mezi muži mám i pár kamarádů. Všech jsem se zeptala, jak mě jako muži vnímají. Dostalo se mi podobné odpovědi. Jsem prý hezká žena a vystupuji sebevědomě. Prý vypadám o deset let méně než je můj skutečný věk a muži prý nepředpokládají, že tak přitažlivá žena je sama. Působím prý na své okolí jako ta, která ví, co chce a která drží svůj život pevně za otěže. Neustále jako přes kopírák. Muži se mě bojí oslovit. Za svůj život jsem to slyšela snad dvacetkrát.
A realita je bohužel jiná. Celý život trpím pocitem osamocení. Velkou lásku jsem zažila kdysi v mládí s partnerem, se kterým mám dvě děti. Osm pěkných let zničila jiná žena. Ani tento muž neměl touhu mě požádat o ruku, i přes to, že jsem porodila jeho dvě děti. Od té doby jsem svým způsobem ztracená. Už jsem nenarazila na muže, pro kterého bych znamenala tolik, abychom vytvořili rodinu. Celý život mám pocit, že prožívám vlažné vztahy s různou délkou rozpadu.
Pro rodinu bych se rozdala, vím to
Děti už mám dospělé a mají své rodiny. Oba synové mi udělali radost a své partnerky požádali o ruku. Já, ač mi bude padesát let, jsem nikdy vdaná nebyla. A chtěla bych. Vážně. Moc bych si přála být něčí manželkou. Vědět, že můj muž mě vnímá jako někoho, s kým vstoupí do manželského svazku a nebojí se případných rizik. Věří, že je to navždy a oznámí to celému světu. Možná jsem naivní. Ale vnímám, že tento prožitek mi chybí.
Jsem ve vztahu pět let. Nebydlíme spolu, navštěvujeme se o víkendu. Kompromis. Není to ideální, ale zvykla jsem si. Musela jsem. Aleš je fajn muž a jeho argumenty měly kdysi hlavu a patu. Kdybych nepotkala známou, asi bych si ve svém kompromisu žila dál a nijak ho nepitvala. Ale známá mi nasadila brouka do hlavy. Urputného, který mi několikrát za den dá o sobě vědět. Moje známá, když jsem ji potkala, doslova zářila. Byla zamilovaná.
Štěstí ostatním přeji, ale jsem zraněná
„Dito, normálně jsem potřetí vdaná. Před rokem jsem poznala muže a on mě po osmi měsících požádal o ruku. Šli jsme jen na matriku a pak pozvali pár kamarádů na večeři. Nic velkého. Ale prostě jsem zamilovaná. Jsem šťastná a spokojená,“ vyprávěla mi známá z mládí. Pogratulovala jsem ji a své přání jsem myslela upřímně. Nicméně jsem si potom musela jít sednout do kavárny na kávu a rozdýchat vše. Známá je totiž potřetí vdaná.
V mládí si ji vzal otec jejích dětí. Pak svedla kolegu v zaměstnání a z milostného románku vzešlo její druhé manželství. A teď ji třetí muž požádal o ruku. Neustále mi v hlavě běží otázka, co dělám špatně, že mě nikdo o ruku nemá potřebu požádat. Proč z ní všichni muži udělají svou zákonnou manželku a já jsem neustále jen víkendová holka nebo mnohaletá přítelkyně. Vážně mě to zasadilo těžkou ránu a pitvám svůj život. Své postoje k mužům, své chování a nemohu na nic přijít. Jsem ta, která o muže pečuje. Umím naslouchat. Když jsem v roli hostitelky, je vždy vše perfektní. Umím být v posteli náruživá. Nezkazím žádnou legraci. Starám se o sebe, abych byla v rámci možností atraktivní. A stejně nic. Ani pro jednoho jediného muže nejsem ta výjimečná. Jsem svobodná a asi i svobodná zemřu.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.