Facebook
Instagram
Plodnost není samozřejmost. A cesta za miminkem může být pro mnoho párů hodně složitá. O svůj příběh plný zvratů se v pořadu Ženská tabu v rámci dubnového tématu Neplodnost jako choroba dnešní doby podělila s moderátorkou Bárou Hlaváčkovou maminka dnes už osmiletého Vašíka Marta Dohnalová.
Cesta Marty Dohnalové za vytouženým miminkem nebyla vůbec jednoduchá. Vašíka se dočkala až po dlouhých čtyřech letech všemožných pokusů otěhotnět.
"Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Volala jsem (po druhém IVF - pozn. red.) paní doktorce a ta mi oznámila hodnotu HCG. Já tehdy nevěděla, o co jde, a říkám: 'A co to znamená?' A ona: 'To znamená, že jste těhotná!' A já v tu chvíli slzy jak hrachy! Slzy štěstí samozřejmě," prozradila Marta moment, který nikdy nevymaže z paměti. Podobně jako strastiplnou cestu k prvnímu dítěti a stále nenaplněnou touhu po druhém potomkovi.
Marta Dohnalová o počátečních problémech s otěhotněním
Vy jste si jednou řekli: "Teď je čas, uděláme si to miminko!" A člověka vůbec nenapadne, že by to nešlo, protože celé mládí má spíš obavu, aby se to náhodou nestalo.
No, jasně. Bojíš se každého sexu, že bys mohla otěhotnět. A děláš všechno pro to, aby se to nestalo. Ale když si to pak zpětně uvědomíš, tak si řekneš: "Ty jo! Kdybych to tenkrát neřešila, tak jsem to dítě třeba přirozenou cestou mít mohla!"
Za jak dlouho ti začalo být divné, že to nejde?
Mně to bylo divné hned po prvním měsíci...
Aha!
... že se to nepovedlo. Někdo to štěstí má, že jo? A tak jsme to začali řešit s mým gynekologem. A asi bylo štěstí, že mám takového doktora, jakého mám, protože on to začal řešit už po půl roce. Myslím, že teď je trend, že když se rok nedaří, tak to doktoři teprve začínají řešit. A můj doktor to začal řešit po půl roce léky na vyvolání ovulace. Protože já měla polycystické vaječníky a neovulovala jsem. To tedy se zdálo, že bude ten problém.
To byla ta první diagnóza...
To byla první diagnóza, že nemám ovulaci a že je potřeba ji vyvolat. Takže jsem užívala nějaké léky, které se můžou brát maximálně půl roku, protože pak, nevím, způsobují rakovinu? Nějaké takové riziko tam je. A ony tu ovulaci vyvolaly, takže se zdálo, že to zafungovalo. Člověku se uleví. Hurá, problém vyřešený!
Ale pořád nic.
Ale pořád nic.
Problémy u partnera zjistili až rok po mé diagnóze, vypráví Marta
A pak se zjistilo, že máš problém nejen ty, ale i partner. Že ty problémy jsou dva.
To se zjistilo až po nějakých dalších eskapádách. Nicméně ano, ty problémy jsme měli oba. A až ve chvíli, kdy jsme byli odeslaní do centra asistované reprodukce na IVF, udělali manželovi spermiogram. To bylo po nějakém roce, roce a půl. A tam se zjistilo, že má málo spermií, a ještě jsou pomalé. U chlapa se to moc léčit nedá, takže není nic moc co podniknout. Ale mě hrozně překvapilo, že to neřeší na začátku. Teď, kdybych byla v té situaci, už bych byla chytřejší. Požádala bych i o vyšetření partnera, protože tady se holt vycházelo z toho: "Já nemám ovulaci. Já jsem ten problém. Vyřešíme a bude všechno v pořádku."
Vy jste to ale nevzdali. Šli jste nějakou cestu. To znamená, že jsi věděla, že je problém na tvojí straně i na straně partnera. Co následovalo? Byli jste odeslaní do centra asistované reprodukce, tam ses cítila jak?
My byli odeslaní na soukromou kliniku. A tam musel manžel odevzdat vzorek spermatu, aby mu udělali spermiogram. Říkali nám, co všechno můžeme absolvovat, co nás čeká u každého zákroku nebo toho, co se mělo dít. Nezapomněli zmínit cenu, takže jsem si připadala jako zákazník, na kterém je hlavně potřeba vydělat. Ne to, že mi mají pomoct, abych otěhotněla, abych mohla mít dítě. Takže to bylo hodně těžké. Nicméně poté, co jsme tohle absolvovali a manželovi vyšel spermiogram takový, jaký mu vyšel, jsem se vrátila ke svému gynekologovi, aby to nějak vyhodnotil. A on říkal, že by ještě bylo potřeba vyšetřit vejcovody. Jestli je mám vůbec průchodné. Že se to dělá laparoskopicky a že můžu jít za měsíc k němu na kliniku. A to se mi nelíbilo. Já se prostě bála. Nicméně díky známému z práce jsem dostala šanci zkonzultovat svůj problém s jedním panem profesorem od Apolináře. Takže jsem tam šla na konzultaci a on mě poslal do Centra asistované reprodukce u nich v Apolináři, kde mi nabídli možnost udělat tohle vyšetření ambulantně, bez operace. Že to dělají nějakým zákrokem. Napouštěli mi plyn do vejcovodů a poslouchali, jestli prochází. Samozřejmě to mělo nějaké aspekty, které byly trošku bolestivé, ale dá se to vydržet. Za 15 minut jsem odcházela po svých. Vejcovody byly průchodné. A pak už jsem zůstala u Apolináře.
Marta Dohnalová o umělém oplodnění
Po dvou neúspěšných inseminacích přišlo IVF... Co se na začátku odehrává? Hlavně s tvým tělem a psychikou? Protože tam jsou nějaké injekce, hormony, výkyvy nálad... Co všechno se dělo?
IVF spočívá v tom, že se musí nastimulovat vaječníky, aby se vytvořilo víc vajíček než jedno. Takže se píchají injekce, užívají se různé léky... Já už si to ani všechno nepamatuji, bylo toho fakt hodně. Takže člověk musí najít odvahu si píchnout injekci sám, že jo? Poprvé, podruhé... Pak už to bylo jedno. To už se člověk naučí. Ale ty první pokusy jsou složité. Psychika úplně rozhozená. Strach, bolest, hysterie, pláč, smích, všechno dohromady. Opravdu je to jak na horské dráze, protože ženské tělo reaguje na všechno. A hormony umí divy!
Jaký byl pak ten odběr vajíček? Jak to probíhá?
Je to malý zákrok pod malou narkózou. Asi dvacetiminutový. Ale já se toho strašně bála. Já měla největší strach z narkózy. To je možná můj problém. Protože já mám strach z toho, když nevidím, co mi někdo dělá. A byl tam i strach z toho, že se třeba neprobudíš. Probíhá to tak, že přijdeš na kliniku, je nás tam tři, čtyři, pět... Jak se to zrovna sejde. Čekáš, čekáš, čekáš. Pak tě odvezou na sál, odeberou vajíčka, vrátí tě na pokoj, tam čekáš do odpoledne, než se z té narkózy vzpamatuješ, pustí tě domů... A pak si, myslím, že to bylo za dva dny, voláš na výsledky.
Protože je důležité říct, že není úplně jisté, že to dopadne dobře!
První věc je, že se ti musí urodit vajíčka. Druhá věc je, že když jde manžel odevzdat vzorek v ten samý den, musí tam být kvalitní spermie. Třetí, což nemusí být problém všech, ale náš problém to byl, jak jsou ty spermie slabší, tak oni je musí nějakou metodou napíchat do těch vajíček a oplodnit uměle. Někomu stačí, když má šikovné spermie, že vajíčko oplodní samy. Nám to museli do těch vajíček vpíchnout. A za ty dva dny jsem si volala, jak to dopadlo. A dopadlo to dobře. Oplodnila se tenkrát dvě vajíčka. Takže jsme měli dvě embrya.
Z kolika odebraných? Abychom měli představu...
Tady ten první pokus jsem jich měla osm. Není to asi mnoho, ale taky se může urodit třeba jenom jedno. Záleží, kolik žena vajíček má a kolik se jich stimulací podaří vytvořit. Takže úspěch... Dvě vajíčka, dvě embrya. A za ty dva dny mi řekli termín, asi to trvalo další tři dny, abych přišla na zavedení embrya do dělohy.
O neúspěchu prvního IVF
To znamená, že ti zavedli vajíčko, ty jsi otěhotněla... Jaký to byl v tu chvíli pocit, když jsi po třech letech peripetií nakonec věděla, že jsi těhotná? Co se v tobě v tu chvíli odehrávalo?
Čekáš 14 dní na to, než se dozvíš, jestli jsi otěhotněla, nebo neotěhotněla. Já se nedočkala ani těch 14 dnů, abych si mohla udělat test, protože jsem dřív dostala menstruaci. Takže jsem neotěhotněla. A bylo to složité. Tehdy jsem byla kamarádce za svědka na svatbě a ten den dostala menstruaci. Takže si to ani nemůžeš prožít! Protože jí nechceš zkazit velký den. Snažíš se nedat nic znát, usmíváš se na svět kolem...
Ale asi to je obrovské zklamání nebo až sesypání. Nebo co se pak děje?
To přišlo až potom, po té svatbě večer. To už jsem si pak prožila po svém. Nebylo to jednoduché. Ale ještě předtím jsem se dozvěděla, že to druhé embryo se dál nevyvíjelo. Takže nám ani nic nezbylo. Celý pokus byl pryč.
Byla jsi v tu chvíli rozhodnutá, že ty peripetie, včetně stimulace, podstoupíš znovu? Nebo to chvilku trvalo, než sis řekla: "OK, zkusím to znovu"?
Já rozhodnutá byla, že to zkusím znovu! Ale ono to i tak chvíli trvá... Oni ti nedovolí jít na to hned. Je tam pauza minimálně tři měsíce, než se tělo zbaví hormonů a je připravené zvládnout to celé znovu. Takže já rozhodnutá byla, protože jsem to dítě prostě chtěla.
Marta Dohnalová o druhém, tentokrát úspěšném IVF
Já na začátku řekla, že jsi máma osmiletého Vašíka. To znamená, že se napodruhé podařilo. Jaký byl ten druhý pokus z hlediska psychiky? Protože už jsi věděla, do čeho jdeš. Co tě čeká.
Bylo jednodušší. Předtím jsem byla vyděšená. Na každé návštěvě doktora jsem se vždycky dozvěděla, co se bude dít. Teď už jsem věděla, do čeho jdu. Ale zase tělo už bylo unavené. Ale já byla rozhodnutá, že to musím zvládnout! Ono ženská toho vydrží hrozně moc. A já byla teprve u druhého pokusu...
Aha.
Jsou ženy, které bohužel musí absolvovat těch pokusů víc. Jak si řekla, nám se to podařilo u druhého pokusu, což považuji za obrovský úspěch. A i ten druhý pokus byl úspěšnější ve stimulaci, že se mi urodilo víc vajíček. Myslím si, že jich bylo čtrnáct, šestnáct... Opravdu hodně. A podařilo se... Jedno embryo mi zavedli a čtyři další zamrazili. Takže jsme měli naději, že z těch dalších čtyř by se to potom mohlo podařit na sourozence. Nicméně ani u tohoto pokusu jsem se nedočkala těch 14 dnů, kdy jsem si mohla dělat test. Takže to období, kdy jsem si každý měsíc dělala test, u těchto pokusů nenastalo. Začala jsem trpět strašnou bolestí břicha, dostala jsem hyperstimulační syndrom. Prostě se vyrobí hodně vajíček a břicho se naplní tekutinou, takže to byla šílená bolest. Manžel mě odvezl k doktorovi, protože jsem skoro nemohla chodit, a oni mi řekli, že většinou je to známka toho, že se to podaří. Že jak se to těhotenství uchytí, tak se stane něco v břiše, že to vyprodukuje tu tekutinu...
No, prostě další peripetie. A ne úplně užívání si toho, že se konečně podařilo...
Vzali mi krev a řekli: "Zítra si zavolejte na výsledky!" Tak jsem si zavolala. Seděli jsme s manželem u telefonu. Tohle v tobě zůstane, taková situace! Takže to si pamatuji, jako by to bylo včera. Volala jsem a paní doktorka mi oznámila hodnotu HCG. Já tehdy nevěděla, o co jde, a říkám: "A co to znamená?" A ona: "To znamená, že jste těhotná!" A já v tu chvíli slzy jak hrachy! Slzy štěstí samozřejmě. Takže v tu chvíli ten pocit je jako: "Jo, konečně!" Spadne to z tebe. Ale máš před sebou ještě strašně dlouhou cestu! Není vyhráno. Ale ten první úspěch po těch čtyřech letech od doby, kdy jsme se rozhodli, že do toho půjdeme, tak se to konečně podařilo.
O potížích, které rozhodly o odložení druhého dítěte
Podařilo se to až k narození zdravého miminka. Ale ty jsi nechtěla jedináčka, takže po nějaké době sis říkala, že to zkusíš znovu. Bylo tam několik zmrazených embryí... Jak to probíhalo potom?
Já jsem sama jedináček, takže jsem celý život věděla, že bych chtěla větší rodinu. A byla jsem rozhodnutá udělat vše pro to, abych jedináčka neměla. Čtyři embrya jsem si postupně nechala zavést. A ani jedno nevyšlo.
Jak jsi uvažovala potom? Že do toho celého půjdeš znovu? Nebo co následovalo?
Tady už to bylo složitější rozhodování. S těmi zkušenostmi z prvního těhotenství, kdy to nebylo úplně jednoduché vinou hyperstimulačnímu syndromu, a pak jsem byla ještě hospitalizovaná se zvýšenými jaterními testy. Bála jsem se, že když půjdu do celého cyklu znovu, do třetího pokusu IVF, že by zase ty problémy mohly nastat. A teď už se nerozhoduješ jen sama za sebe. Už máš doma dítě, malé dítě. Roční. A bojíš se, že tě budou hospitalizovat a ty se mu nebudeš moct věnovat, postarat se o něj. Samozřejmě, on by to zařídil manžel, babičky, dědeček...
Ale máš prostě v sobě už tyhle pocity...
Nicméně touha po druhém dítěti byla obdobná jako po prvním. Takže jsme se rozhodli, že do dalšího pokusu půjdeme. Ale už to bereš s větším klidem, protože už jedno dítě máš. Už se bojíš jenom těch komplikací nebo co by se mohlo stát. Máš strach kvůli tomu prvnímu dítěti. Myslím, že těch léků už jsem nemusela brát tolik, protože mně po porodu ovulace sama od sebe naskočila. Takže já už tak silnou stimulaci nepotřebovala. Ale samozřejmě musí se to stimulovat, protože těch vajíček je potřeba pár najít, aby se jich dost urodilo. Nebo aspoň nějaké.
Tenhle pokus nakonec nebyl úspěšný. Nebo jak to dopadlo?
Nebyl úspěšný. Ale ze začátku se zdálo, že ano. Tady jsem si mohla udělat test a na testu se po 14 dnech objevilo, že jsem těhotná. Takže jsem se zase naladila a říkala si: "To nebylo tak složité!" A přišla jsem na kontrolu po šesti týdnech, aby už na ultrazvuku bylo vidět, že se to uchytilo. Jenomže se ukázalo, že se to embryo chytlo do jizvy po císařském řezu, kterým jsem rodila.
A to je špatně!?
To je špatně. Ve většině případů. Asi jsou zázračné stavy, kdy děloha vydrží, jak to embryo v jizvě roste. Ale myslím si, že to je nějaké 1% třeba, což můj případ nebyl. Takže já musela bohužel na potrat.
Byl tenhle zážitek impulsem pro to to dál nezkoušet? Nebo si říct: "Tak už to tak být nemá"? Nebo je člověk odhodlaný znovu a znovu? Co to v tobě způsobilo?
Bylo to do té doby asi to nejtěžší, co přišlo. A když pominu všechny ty problémy, které byly během prvních dvou pokusů, porod a bůhví co všechno, tak tohle byla chvíle, kdy jsem si říkala: "To už je na mě moc!" A začala jsem přemýšlet, jestli ještě někdy do toho jít. Nám se podařilo z tohoto neúspěšného pokusu zamrazit jedno embryo, které tam doteď máme. Je to šest let od toho třetího pokusu a to embryo tam pořád je.
Co dalšího prozradila Marta Dohnalová v rozhovoru s Bárou Hlaváčkovou?
- Co prožívala v začátku marného snažení se o miminko
- Jak cesta za miminkem ovlivnila její soukromý život
- Jak veškeré peripetie vnímal její manžel
- Jak těžko se vypořádávala s reakcemi okolí
- Jak série vyšetření a marných pokusí o IVF ovlivnila její pracovní život
- Jak se během stimulace vaječníků cítila po fyzické stránce
Související články
