Facebook
Instagram
Ženská tabu s Bárou Hlaváčkovou pokračují i v měsíci srpnu. Tentokrát se budeme věnovat ženám, které se staly matkami, ale zároveň se nevzdaly své kariéry. Prvním hostem je herečka Anita Krausová, kterou znáte například z filmu Špindl či seriálu Případy mimořádné Marty. Matka osmiměsíčního syna začala s prací, jen co se po porodu začala cítit lépe.
Pracující matky jsou další téma, které se ve společnosti často rozebírá, ale zároveň je i trochu tabu, vzhledem k tomu, že se tyto ženy potýkají mnohdy až s opovržením v očích ostatních. “Hlavně v Česku stále přežívající rutinu tří let doma na mateřské některé ženy boří. Porodí a za několik dnů, nebo týdnů jsou zpět v pracovním procesu,” uvádí svého prvního hosta v tématu Dítě ANO, mateřská dovolená - to pro mě není, moderátorka Bára Hlaváčková.
Prvním hostem je herečka Anita Krausová (38), kterou si můžete pamatovat z filmů O malých věcech, Kurz manželské touhy, Špindl, nebo ze seriálů Hořký svět, Případy mimořádné Marty i Hvězdy nad hlavou. Mimo mainstream je i váženou divadelní herečkou, kdy se objevuje v představeních, která řeší postavení člověka ve společnosti. Před osmi měsíci se také stala matkou, což ji ovšem neposlalo na mateřskou dovolenou, jak bývá zvykem, ale herečka je i nadále velmi pracovně aktivní.
Dítě mi dalo nečekaný klid
Jste divadelní a filmová herečka, hrajete v seriálech a k tomu jste rozhlasová moderátorka. Do toho přišlo dítě, dá se to zvládnout?
Dá se to zvládnout.
Jaká byla Anita bezdětná a jaká je Anita matka?
Určitě musím začít tím, že to rozhodně souvisí s věkem, protože jak Anita stárne, hodně se proměňuje. Stává se z ní dospělá žena, takže Anita byla jiná ve 20 a jiná třeba v 35, kdy byla stále ještě bezdětnou. Ale myslím si, že to, co odděluje před a po, je určitý vnitřní klid. Asi bych si to sama uvědomila o dost později, ale po narození osmiměsíčního syna mi spousta mých přátel říká: “Ty jo, ty jsi teďka v takovém klidu. Vždy jsi byla v určitém tahu, skoro chaosu, pořád jsi někam běhala a teď z tebe jde takový klid.” A je pravda, že fakt nějak jo. Což je něco, co jsem opravdu nečekala.
Změnily se vám priority? Nebo je mateřská role “jenom” další důležitá role ve vašem životě? Jak to vnímáte?
Myslím si, že priority se člověku změní v kontextu toho setkání se smrtí a životem, protože narození dítěte je vlastně takové fyzické setkání i se smrtí. Mě to jako člověka poznamenalo, navíc můj syn je vlastně moje třetí miminko, o dvě předtím jsem přišla, takže jsem s tím nějakým způsobem takto pracovala. Ale co se týče běžných priorit, jako to, co v životě má místo, to bych řekla, že ne. Nechci, aby to znělo tak, že je práce na prvním místě a teď mi tam přibylo dítě, to ne. Ale připadá mi, že věci, které měly význam a byly důležité předtím, než přišel můj syn na svět, mají význam a jsou důležité pořád.
Pojem mateřská dovolená je úsměvný
Co se vám vybaví, když se řekne mateřská dovolená? Možná už jenom to sousloví, co ve vás evokuje?
To je v češtině takové srandovní, protoži i když děti nemáme, už jen z letmého pohledu zvenku je nám jasné, že to není úplně dovolená. Až když člověk prožívá ten proces, kdy vedle sebe má toho malého člověka, který ho bezvýhradně potřebuje, zjistí, že je to hodně úsměvný pojem. Vybaví se mi opravdu velký eufemismus, ale sama jsem nad tím nikdy nepřemýšlela v kontextu toho, že do mého života vstoupí nový člověk, a že by se mě měla nějaká mateřská dovolená týkat. Tím, že nejsem zaměstnanec, ale OSVČ, člověk, co se živí sám, tak je to trošku jiný režim a neuvažovala jsem tak nad tím, že bych nastupovala na mateřskou.
Takže tam žádné rozhodnutí “nepřestanu pracovat” během těhotenství nenastalo? Kdy se člověk musí rozhodnout a plánovat, ještě než otěhotní?
Mám ráda vše naplánované dopředu. Jenomže ono to právě s těhotenstvím a následně s tím bytím s malým člověkem je prostě jinak. Jak jsem říkala, už jenom tím, že jsem dvakrát podstoupila ztrátu nenarozeného miminka, tak jsem věděla, že těhotenství neznamená, že těhotná budu, úspěšně porodím a že po porodu bude všechno v pořádku. Tam je tolik otazníků, co všechno se může stát. Začala jsem tím, že ve chvíli, kdy uběhly první tři měsíce a první screening, začala jsem svým spolupracovníkům říkat, že čekám miminko a pokud vše půjde dobře, tak se na podzim narodí. Řekli jsme si nějaké verze scénářů, co by mohlo být. Pokud mně bude dobře a bude všechno v pořádku, ráda bych pracovala do konce, pokud mi nebude dobře, tak pojďme najít varianty, jak to udělat, abych jim co nejmíň zkomplikovala život a sama byla v klidu, že případně zůstanu doma.
Šestinedělí jsem byla doma a pak se postupně vracela do práce
Jak jste to měla konkrétně potom? Vůbec jste nepolevila, nebo jste některé z aktivit opustila a jen něco si nechala?
Poslední měsíc před porodem jsem už nehrála. Moje představení jsou vesměs fyzicky akční a s tím velkým břichem už mi to bylo nepříjemné. Navíc jsem přestala mít chuť přijímat jiné identity a potřebovala jsem se srovnat se sebou. Poslední měsíc jsem tak už jen chodila do rádia a potom udržela šestinedělí, kdy jsem měla naplánováno, že budu na 100 % doma. Syn se narodil trošku dřív, takže se ten čas trochu protáhl, ale potom jsem už měla naplánované první reprízy v divadle. První měsíc jenom dvě, a pak jsem postupně přidávala.
Plány versus realita. My jsme to naťukávali v samotném těhotenství, ale jak to bylo po narození dítěte, co šlo a co nešlo? Co jste si nějak naplánovala a zjistila, že je to sci-fi a nejde to?
Všechno z toho, co jsem si naplánovala, jsem podnikla, ale cítila jsem se u toho významně hůř, než jsem si myslela, že se budu cítit, protože jsme měli docela těžký porod. Byla jsem po něm dost zraněná a rekonvalescence byla dlouhá. Představovala jsem si, že těch 6 týdnů je na rekonvalescenci maminky a pak hurá, začnu zase běhat a vše bude jako dřív. Vůbec to tak nebylo. Zaskočila mě moje fyzická kondice, která byla tristní, a tomu jsem se musela přizpůsobit a hrát. Co se týče praktického zvládnutí logistiky, protože plně kojím ještě teď, nějak fungovalo, ale mně nebylo dobře. Až teď, 8 měsíců po porodu, se začínám cítit jako dřív. Opravdu jsem netušila, že to bude trvat takhle dlouho.
Jak funguje samotná logistika u vás doma, berete dítě s sebou na natáčení, do divadla?
Je mu osm měsíců, takže vždycky na něco najedeme a mění se to s přibývajícími aktivitami. Ale teď je to tak, jak jsem si dlouho přála, aby moje dítě vyrůstalo pokud možno doma ve svém režimu s blízkými lidmi, bez přejezdů a prostojů, když se čeká někde v šatně.
Funguje partner, máte chůvy?
Mám partnera, se kterým jsme se rozhodli, že přivedeme na svět dítě, takže si i dělíme péči o ně. Samozřejmě on nekojí, přes den je to lepší díky příkrmům, ale večer nebo v noci, když jedu například natáčet do Ostravy, jedeme všichni. Mám maminku, která je v důchodu, stejně tak občas mohou hlídat partnerovi rodiče. Plus mám takové dvě dámy, přítelkyně už z dávna, jsou to vlastně takové chůvy, i když jim tak neříkám, protože mají svoje zaměstnání. Troufla bych si říct, že jim to dělá radost a zároveň je to pro nás pomoc. Takže těch lidí, kteří mi se synem pomáhají, je víc.
Z dlouhé mateřské se velmi těžko vrací, ujede vám vlak
Zajímá mě postavení matek v české společnosti z vašeho pohledu. To, jak jsou vnímány třeba oproti západoevropským zemím.
Musím říct, že jsem byla hodně překvapená, že když jsem byla těhotná, často jsem se setkávala s názorem, že mám být ráda, že mě čeká období, kdy budu moci být čtyři roky a více s dítětem doma a že se mě všechno přestává týkat. Česko nabízí možnost, že máme dlouhou mateřskou, což je super, ale mně se z toho dělalo trochu špatně. Chápu, že matka chce být s tím dítětem co nejdéle, to je asi nějaký jako teďka trend doby, na druhou stranu se opravdu významně vyděluje ze společnosti a ve chvíli, kdy pět let neděláte svoji práci, tak se velmi těžko vrací. Spousta žen v Česku má v hlavě nastaveno, že s dobou mateřství přichází čas péče o dítě a tak trochu přestává, nebo se upozaďuje čas péče o sebe a svět a o své blízké. To je docela věc, která mě překvapila a potkávám se s ní i u velmi blízkých přátel, do kterých bych to třeba neřekla.
A setkala jste se i s hejty? Třeba, že jste třeba špatná matka, protože jste šla pracovat? Nebo že jste sobec?
Hodně se potkáváte s tím, že jste sobec, protože vy chcete něco dělat, a to dítě to nechce. Nebo respektive to dítě chce něco jiného, což už samotná premisa je přece srandovní, protože my nevíme, co to dítě chce, my se teprve poznáváme a zjišťujeme co a jak. Skutečně teď spoustu věcí upravuju, když zjišťuju, co chce, abychom byli všichni spokojení. Ale hned na začátku říct, že je sobecké, že chceš jít do práce, když je takhle maličký, mi přijde krátkozraké a nikomu to v ničem a nikam nepomůže.
Jak čelíte tady těm poznámkám?
Bylo mi to hrozně líto. Strašně jsem zpytovala svědomí a říkala jsem si, aha, tak možná to mám nějak špatně vymyšlené, ale pak jsem přišla na to, že to jinak neumím. Takže jsem se tím přestala trápit a řekla jsem si: Vždyť je to mimo tvoje možnosti, tak se tím nezabývej.
Já se vrátím ještě k partnerovi, protože jste říkala, že jste se oba rozhodli, že budete mít dítě a to dítě je obou. A co štve mě, s čím se setkávám taky v Česku, dítě je matky a samotné matky říkají, já mám skvělého partnera, on mi tak pomáhá.
Jo, jo a líbí se mi, že to říkáte, protože mě třeba hrozně štve už jen v tom jazyce: Já ti ho pohlídám, on mi pomáhá. Je to hrozně zvláštní, ale myslím si, že se to trochu zlepšuje. Mluvím o tom se svými vrstevníky, kolegy, kluky a už to mají jinak. Sama na to hodně myslím, jak budu vychovávat svého syna, jakým způsobem bude přemýšlet nad tím, co to znamená mít rodinu. Bavíme se o tom s kamarádkami, které mají syny, jak můžeme ovlivnit toho malého kluka při výchově. Takže mám trochu pocit, že se to zlepšuje, ale občas i nám se stane, že tam problesknou nějaké takové poznámky. Ony jsou to až archetypální věci, dlouho zažité.
Setkala jste se třeba s tím, když jste se chtěla vrátit do práce, i teďko říkáte, že jste vyklidněná, že to je možná hladina hormonů, ale že by někdo o vás tak přemýšlel, že se třeba nebudete soustředit pořádně v divadle, protože budete mít, jak se říká, "vykojený" mozek?
Mám štěstí, že jsem se s těmito termíny přímo nesetkala, protože to by mě hodně mrzelo. Nejsem naivní, spousta mých spolupracovníků byla velmi ostražitých a byli na pozoru, co se bude dít. Sama jsem nevěděla, co od sebe čekat při prvním představení a hrozně se mi ulevilo, když jsem zjistila, že se nestalo vůbec nic. Takže to bylo super, ale pravdou je, že třeba teď na podzim mě čeká natáčení druhé série jednoho seriálu a volala jsem si s produkční, která je, troufnu si říct, moje kamarádka, mám ji moc ráda a ona se v legraci ptala, co bude s námi? Ač v legraci, bylo vidět, že zároveň sondovala, jak to bude se synem. Uklidnila jsem ji, že pevně doufám, že s námi bude opravdu co nejmíň. Okolí je ostražité, to ano, ale mám štěstí, že jsem kolem sebe měla kultivované lidi, kteří pokud měli takové myšlenky, neříkali je naštěstí nahlas.
Co dalšího zaznělo v rozhovoru s Anitou Krausovou:
- Jaký má názor na najmutí chůvy pro dítě
- Existují výhody herecké kariéry ve spojení s mateřstvím a jaké jsou nevýhody
- Bude syna vozit i na další natáčení seriálů
- Čím jsou specifická divadelní představení, ve kterých hraje
- Jaký má názor na postavení matek v české společnosti
Související články
