Dominika navštívila kamarádku, jejíž dcera byla nemocná. Během blouznění pronášela holčička „páté přes deváté“. Mimo jiné Dominice oznámila, že se blíží její smrt.
Když mi Nikolka (5) v největší horečce řekla, že zanedlouho zemřu, návštěvu u kamarádky jsem zkrátila. Bylo to asi varování, protože mi šlo brzy opravdu o život.
Návštěva u nejlepší kamarádky se zvrtla
„Domčo, nechci naši schůzku rušit potřetí, ale malá je zas nemocná. Jestli ti to nevadí, můžeme sedět v kuchyni,“ přemlouvala mě Petra do telefonu. Kamarádku jsem dlouho neviděla, a tak jsem souhlasila. Nicméně návštěva nestála za nic, ani jsme si nepokecaly. Nikolce večer šplhala teplota nahoru. Nakonec jsem pomáhala se studenými zábaly a držet kamarádku aspoň psychicky.
Petra byla zoufalá, nechtěla zůstat s malou přes noc o samotě. Volala své matce a přemlouvala ji, aby přijela. Bylo mi jí líto, svobodné matky to nemají jednoduché. Jak jsem hladila zpocenou hlavičku malé Nikolky, uvědomila jsem si tu hrozivou zodpovědnost. Dokázala bych se já vůbec postarat o nemocné dítě? Na moment jsem s Nikolkou osaměla a vážně jsem se zamyslela, jestli bych jednou byla dobrou matkou.
Nikolka blouznila a sem tam vykřikla větu. Jenže pak se znenadání úplně probudila, posadila se a podívala se mi přímo do očí. „Teto, ty brzo umřeš,“ pravila zřetelně a pak si zase lehla a usnula. Udělalo se mi vážně zle. Moje úvahy o vlastních dětech přerušila vážná myšlenka, že se jich možná ani nedožiju. Co když to dítě vidí do budoucnosti? Přepadla mě naprostá paranoia.
Domů jsem spěchala značně rozladěná
Brzy přijela Nikolčina babička a já tak mohla pospíchat domů, abych se uklidnila. Mám sklony k hysterii a jsem tak trochu neurotická, takže jsem následující noc nezamhouřila oka. Uvažovala jsem nad tím, jakou nemoc bych mohla mít. Poslední dobou jsem měla migrény i špatná střeva! Ráno mě cestou do práce málem přejel autobus.
Celé dny jsem byla ve střehu, objednala jsem se na preventivní vyšetření všeho druhu. Nikolka se dávno uzdravila a já se sešla s Petrou. Pověděla jsem jí o tom zážitku a ona se tomu smála. „Kdybys slyšela, co mi všechno v horečkách navykládala. Já bych si z toho hlavu nedělala,“ uklidňovala mě kamarádka.
„Jenže víš, že děti mají zvláštní intuici. Jako by byly ještě napojené na místo před současným životem,“ namítala jsem. Pořád jsem před sebou viděla ta její dětská kukadla a slyšela ortel smrti pronášený roztomilým hláskem, který ve mně o to víc budil hrůzu. Věděla jsem, že se Nikolka nepletla!
Výlet na vyhlídku mě málem stál život
O pár měsíců později jsem si vyrazila s novým přítelem na výlet. Už jsem na smrt tolik nemyslela, byla jsem čerstvě zamilovaná a na negativní myšlenky nezbýval prostor. Před Radimem jsem se tak trochu předváděla, celou naši túru jsem šlapala pořádným tempem. Nezalekla jsem se ani výstupu mezi skalami.
Tam se stala chyba, protože se mi zatočila hlava a zavrávorala jsem, když stál ke mně Radim zády. Jak jsem machrovala na kraji vyhlídky, uklouzla jsem, plácla sebou na zem a sjela o metr níž. Jen tak tak jsem se zachytila mladé břízky. Pak už mě držel Radim a já si uvědomila, že mohlo být po mně. Vtom mi došlo, že je čas se usadit a pořídit si rodinu. Zkrátka začít žít naplno.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.