Lenka (28): Na noční procházce kolem hřbitova se k nám přidalo přízračné dítě. Málem jsem zešílela strachy

Jako malá holka jsem moc ráda jezdila na tábory a docela mi to pak chybělo. Díky tomu, že jako učitelka mám v létě pár týdnů volna, rozhodla jsem se, že budu dělat vedoucí. Užiji si spoustu zábavy a ještě si i přivydělám.

Mohlo by Vás zajímat:

Radek (63): Dvě mladé stopařky mě pořádně vyděsily. U hřbitova se mi prostě vypařily z auta

Ráda jezdím na dětské tábory

Začala jsem s tím ještě v průběhu studií a několik let jsem chodila i s kamarádkami. Z tehdejší party jsem už zbyla jenom já. Jakmile se holky začaly vdávat a přivedly na svět děti, v létě už neměly tolik času, aby mohly dělat táborové vedoucí.

Já ale jezdím pořád a v průběhu léta vždy stihnu alespoň dva turnusy. Baví mě vymýšlet různé aktivity a sledovat, jak se děti do nich hrnou. Tábor je na týden dokáže odlepit od mobilů. A myslím, že to opravdu stojí za to.

Vždy se speciálně těším na noční bojovku. Kdysi jsem bývala pořádně vyděšená, často jsem držela za ruku některou z vedoucích, protože jinak bych se do lesa v noci nevydala. Teď jsem v té druhé roli a mám pochopení pro děti, které se bojí. Nyní držím za ruku já je.

Mohlo by Vás zajímat:

Anna (65): Na hřbitově jsem potkala kamarádku z dětství. Pak jsem se zděšením našla její hrob

Procházka kolem hřbitova

S dalšími vedoucími jsme letos připravili noční bojovku, kterou jsme nazvali Jen pro odvážné... Část trasy totiž vedla kolem starého židovského hřbitova. Nikdo se o něj nestará, je celý zarostlý a některé náhrobky už v průběhu let popadaly.

A tak jsme po setmění vyrazili. Měla jsem skupinu pěti dětí. Domluvili jsme se, že se pravidelně budou hlásit čísly, abychom věděli, že jsme všichni. Když jsme se blížili ke hřbitovu, děti ztichly a začaly našlapovat opatrně. Pobavilo mě to a byla jsem ráda, že v tom šeru není vidět, že mám na tváři úsměv.

Na chvíli jsem zastavila a naznačila jim, aby byly zticha, že něco slyším. Tohle děláme se svými skupinkami všichni. Vytvoří to dramatický efekt a děti si pak ještě dlouho vypráví o tom, že na hřbitově něco slyšely. Mají díky tomu vzpomínky na celý život.

Mohlo by Vás zajímat:

Tomáš (35): V mládí jsem na hřbitově udělal velkou chybu. Od té doby se tam bojím vkročit, protože duchové nezapomínají

Vyděsilo mě přízračné dítě

Pak jsme vyrazili dál. Asi padesát metrů od hřbitova jsem dětem pošeptala, abychom se spočítali. Ozvalo se všech pět a já ještě pro jistotu sečetla ty malé siluety ve tmě. Jenže místo pěti jich bylo šest! Sečetla jsem je ještě jednou, ale nic se nezměnilo. V tu ránu mi naskočila husí kůže...

Jak je možné, že je s námi někdo navíc? Zamrkala jsem a zjistila, že vedle mě stojí dítě, které jsem neznala. Bylo podivně bledé a jako kdyby světélkovalo. Vytřeštila jsem oči. Nenapadlo mě nic lepšího, než říct dětem, že se chytneme za ruce a budeme utíkat.

Proběhli jsme kolem toho dítěte. Zůstalo stát, vůbec se nehýbalo. Když jsem se ohlížela, pořád tam bylo a lehce světélkovalo. Po návratu do tábora jsem nikomu neřekla, co jsem viděla. Zdálo se, že děti si ničeho nevšimly. Jen si vzrušeně vykládaly, že jsme šli kolem hřbitova. A já si zašla na ubytovnu vedoucích a z dobře schované flašky si nalila pořádného panáka.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Radka (35): Zabloudila jsem na hřbitově a nemohla najít cestu ven. Pak se přede mnou zjevila dáma v černé

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.