Dominika má s Jonášem dvě děti. Samozřejmě, že by byla ráda vdanou paní, ale to nezáleží jen na ní. Návštěvy u potenciální tchyně tak jsou pro Dominiku ponižující. Maminka jejího partnera do ní totiž neustále rýpe, kdy už konečně bude svatba.
Zítra je neděle a to znamená, že jedeme k rodičům. Jednu neděli k mojí mamce, další týden k Jonášovým rodičům.
Návštěvy u přítelových rodičů jsou vyčerpávající
Neuplynula ani hodina a je to tady. Tchyně si počkala, až se Jonáš vzdálil z doslechu, a započala svůj monolog: "Domčo, tak letos se konečně dočkám? Bude svatba? Už je čas, máte dvě děti. Není na co čekat. To tě to neštve? To já bych nesnesla, kdyby si mě chlap nevzal." Koukala na mě skrz brýle tím svým škodolibým pohledem a smála se.
Přesně tuto výtku poslouchám už skoro tři roky. Zkraje jsem myslela, že to tchyně myslí dobře a je na mojí straně. Postupem času jsem zaznamenala v jejím chování škodolibost. Nevím, proč to dělá. S Jonášem máme fungující vztah. Oba se staráme o naše děti a k sobě navzájem se chováme láskyplně. Máme jasné cíle, co od života chceme. Mezi našimi plány je i svatba, ale nějak na ni zatím nebyl čas a vhodná příležitost.
Tchyně vycítila moji slabinu a je jízlivá
Jonáš mě ještě nepožádal o ruku, ale o svatbě jsme se bavili po narození prvního syna. Jenže potom jsme začali rekonstruovat dům. Naší prioritou bylo práce rychle dodělat. Potom jsem neplánovaně otěhotněla a nechtěla jsem se vdávat s pupkem. Chtěla jsem si svůj svatební den užít, takže jsme veselku opět přestali řešit. A v současné době nás naplňuje péče o děti.
Nebudu ta, která tlačí na pilu. Nechci se doprošovat svatby. Chci, aby Jonáš přišel a bylo to gesto, které vzešlo od něho. Ne proto, že matka jeho dětí na něj tlačí. Jonáš ví, že po svatbě toužím a teď je to na něm. Jestli budu vdanou paní letos nebo za pár let, zas až tak neřeším. Samozřejmě, že bych chtěla svatbu co nejdříve, ale o tom nerozhoduji já.
Tchyni jsem po třech letech mlčení rázně usadila
Jen co tchyně skončila se svým monologem, podívala jsem se na ni a poprvé v životě nemlčela. "Maminko, jak jste syna vychovala, tak jedná. Já Jonáše o ruku žádat nebudu. Takže pokud ještě nejsem vdaná, je to vizitka vaše a vašeho syna," utrhla jsem se na ni, otočila se a šla za ostatními příbuznými. Byla jsem na sebe hrdá. Poprvé za poslední roky jsem před tchyní nestála jako tele a dokázala se obhájit.
Pevně doufám, že mě tchyně přestane otravovat a urážet jízlivými poznámkami o svatbě. Snad jí docvakne, že není vhodné se motat do našeho vztahu. A pokud má potřebu rozebírat téma manželství, musí za svým synem. Uvidím příště, co si z dneška tchyně odnesla.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.