Facebook
Instagram
Buď hodná a poslušná holka. Zdánlivě neškodná věta, kterou často slýchají dcery od svých rodičů, může mít fatální následky. Manipulaci a někdy i zneužití. Takový příběh si prožila i Jasmína Houdek, dnes instruktorka moderní sebeobrany, která byla dalším hostem Ženských tabu s Bárou Hlaváčkovou.
V listopadu se moderátorka Bára Hlaváčková zaměřila na téma Ne-ohrožené ženy. Věnuje se nejen bezpečnosti dívek na sociálních sítích, ale také sexuálnímu obtěžování.
Jejím prvním hostem je Jasmína Houdek, žena, kterou v pouhých 14 letech znásilnil expřítel její matky. Po letech, jež strávila na tvrdých drogách, se vypracovala v instruktorku moderní sebeobrany a radí ostatním ženám, jak se bránit násilí. A to nejen tomu fyzickému, ale i psychickému.
"Jsme vedeny k tomu, abychom byly poslušné, aby nás lidi měli rádi, a straší nás tím, že když nebudeme hodné, tak si s námi nikdo nebude hrát. A když pak přijde na věc a ty máš udělat scénu, být ostrá, něco říct, tak neuděláš nic," poukazuje Jasmína na smutný fakt.
Jasmína Houdek o znásilnění ve 14 letech
Tobě se změnil život, když ti bylo 14 let a znásilnil tě strejda. Děkuju, že sdílíš svůj příběh, protože to může pomoct ženám, které se v této situaci buď už ocitly, nebo se ocitnout mohou. Co se tehdy stalo?
Nebyl to strejda, ale rodinný známý, respektive mámin bývalý partner. Zpětně to hodnotím tak, že to možná byla i jistá pomsta mámě za to, že se s ním rozešla. My se ségrou byly zvyklé jezdit k němu na víkendy, protože měl kluky v našem věku, se kterými jsme si hrávaly, trávili jsme spolu čas. No, a já zase chtěla jet na ten víkend a máti mi říkala, nejezdi tam, my jsme se rozešli, prostě nechci, abys tam jela. Já ale naléhala, a tak mě pustila.
Co se dělo pak?
On ten večer popíjel víno a nabízel mi ho, já se opila, usnula jsem, on mi poté vlezl do pokoje a tam mě znásilnil. Já se uprostřed aktu probudila, věděla jsem, co se děje, ale nebyla jsem schopná udělat vůbec nic, protože jsem zamrzla. Což se děje většině obětí, že máš ruce a nohy jako z olova a nemůžeš dělat nic, máš to jako ve zpomaleném filmu. Já si to pořád velmi dobře pamatuju, i když je to skoro 25 let. A ráda bych řekla, že tohle násilí vůči mně se nezrodilo ten večer, kdy mě penetroval, kdy mi strkal penis do vaginy.
Byly tam už nějaké známky dřív? Náznaky?
Jasně, ale tehdy jsem to tak nedetekovala, i když jsem měla divný pocit. Nicméně dneska z pozice učitelky sebeobrany vím, jak se predátoři chovají, a je mi to jasné. Když jsme se potkali, tak mi třeba jako první podával ruku, kterou držel o něco déle, než bylo zvykem. Později mě objímal a objímal mě dlouze. První měl ruce nahoře a potom níž. Taky mi nabízel cigarety, přitom jeho děti kouřit nesměly, zakazoval to i mé sestře, a mně cigarety nabízel. Choval se jinak. Bylo to divné a já byla v pozici čtrnáctiletého teenagera ráda, že mám nějaké výsady. Cítila jsem se opečovávaná, že mám respekt, ale ve skutečnosti to bylo predátorské jednání, kdy se on snažil ke mně dostat. A dostal.
Ty ses potom zachovala jak? Nechala sis to pro sebe, nebo to někomu řekla?
Neřekla jsem to nikomu, protože jsem se strašně styděla, což je naprosto běžné. Když se vám něco takového stane, a nemusí to být jenom taková hrůza, jako je znásilnění, ale i když třeba potkáte onanistu nebo vám někdo sahá na zádíčka a trochu níž, třeba při rodinné sešlosti, tak máte zaprvé tendenci zamrznout a zadruhé, i když je to nechutná záležitost, tak o tom nikomu neřeknete, protože první, co vás napadne, je: "Mně se to děje a je to ostuda. Já si za to nějak můžu sama." To samozřejmě není pravda, ale proto to nikomu neřekneme, nezvedneme prst a neobviňujeme toho člověka.
A tohle jsi v sobě měla, že za to můžeš?
Ano, přesně tak. Tím jsem se trápila až do dospělosti. Vlastně do té doby, než jsem začala dělat moderní sebeobranu. Měla jsem noční můry, zdály se mi dlouhou dobu. Ale od té doby, kdy vím, jak násilí vypadá, kdo se ho dopouští a co způsobuje, tak mám jasno, že viník nejsem já, ale ten člověk, který mi tohle udělal.
Jasmína Houdek o období, kdy brala drogy
Ale tenhle zážitek možná vedl k tomu, že to pak s tebou šlo trochu z kopce, že tam byly i drogy, atd. Byla tam ta příčina?
Jo. Nutno ale podotknout, že já byla divoká holka. Ve škole jsem vyváděla, nehlásila se a rovnou něco povídala. Občas jsem si zapálila cigaretu někde za garážemi. Klasický rebel. Ano, a i proto jsem to nikomu neřekla, protože jsem si říkala, že jsem vlastně průšvihářka, takže když se ozvu, nikdo mi neuvěří. A hned potom, co se to stalo, kdy mi takhle ublížil, se mi zavřel celý svět. Doteď si pamatuju, jak jsem věděla, že je všechno jinak, že ztrácím pevnou půdu pod nohama a už to nikdy nebude jako dřív. Tenhle moment jednoznačně uzavřel moje dětství a od té doby jsem byla cokoliv jiného, jen ne dívka, dívenka.
Přišel ale někdy moment, později, kdy jsi to řekla třeba mámě?
Ne. To se stalo, až když jsem byla na cestě k uzdravení, když jsem procházela kurzy moderní sebeobrany a když jsem začala učit a chtěla být lektorka. Chtěla jsem o tom otevřeně mluvit tak, jak mluvím teď s tebou. Už jsem si brala tu ztracenou sílu zpět a čím častěji jsem to říkala, tím víc jsem věděla, že už to začíná být minulost a že už nad tím mám nadhled. Už mě to neovládá, ale ovládám to já. Až v ten moment jsem byla schopná zvednout telefon a napsat to mámě.
Když se ale vrátím k tomu momentu, kdy jsi byla na dně. Kdy přišel impuls odrazit se vzhůru?
Já myslím, že ten tam byl vždycky. Když se ti něco takového stane, máš chuť umřít. Protože ti to zničí život. Brutálně ti to nabourá duši. Každý, kdo nespáchá sebevraždu, má chuť přežít a ty formy jsou různé. Mně třeba pomáhaly drogy, tvrdé drogy, kvůli kterým jsem zůstala nějakou dobu na ulici a byla velmi mladá, bylo mi 14, 15, 16 let. Až v sedmnácti jsem začínala trošičku uvažovat o tom, že bych se mohla vrátit do běžného života. Což se mi povedlo až v 18 letech. Po celou tu dobu, nejenom, když jsem začala chodit znovu na střední školu, ale i tehdy, když jsem brala drogy, jsem se snažila toho hnusu zbavit. Drogy vlastně byly moje léčba. Jasně, nebyla to funkční léčba, ale já byla dítě z dysfunkční rodiny a neměla jsem tolik možností, jak jinak to řešit. A v té době, to byl rok 2000, nebyla ani osvěta, kterou my teď vytváříme i díky tomuto pořadu.
Takže tvůj způsob, jak z toho ven, byla moderní sebeobrana. My ji ještě probereme, ale ten tvůj příběh vypadá jako scénář k filmu, jenže je to realita, která se navíc netýká jenom tebe. Když jsem otevřela stránky moderní sebeobrany, zjistila jsem, že spoustu instruktorek k ní dovedla právě takto špatná zkušenost. Spousta žen o tom ale pořád mlčí, i proto o tom otevřeně mluvíš?
Já o tom mluvím proto, že je mi líp. A poprvé, když jsem o tom promluvila před cizími lidmi, což bylo v jednom takovém malém klubu v Praze, jsem cítila sílu. Ano, bylo to velmi emotivní, bylo to těžké, ale cítila jsem, jak se toho traumatu a té bolesti částečně zbavuju. A to bylo úžasné. Proto to pořád dělám, často dávám rozhovory o tom, že jsem byla znásilněná, že jsem brala drogy, že to bylo těžké a že dneska už mám sílu. A dělám to hlavně proto, že pokaždé, když o tom promluvím, i dneska tady, je mi líp.
Takže taková terapie?
Rozhodně. Chci apelovat na všechny, co tohle slyší a mají tu těžkou zkušenost, aby o tom také mluvili. Ne nutně v tvém pořadu nebo někde na přednášce, ale kdekoliv, s kýmkoliv, s někým, komu věříte, koho máte rádi, o kom víte, že se o něj můžete opřít. Když to budete sdílet s někým takovým, tak to nemůže dopadnout špatně. Hlavně si to nenechávejte pro sebe, protože když to bude tajemství, tak to bude bolet, bude to ve vás hlodat a bude to ve vás probouzet neurózy, úzkosti, deprese.
Jasmína Houdek radí ženám, jak se bránit predátorům
Proč se vlastně násilí vůči ženám děje? Je to nastavením společnosti, je to tím, jak jsem říkala na začátku? Buď hodná holčička, buď poslušná. Ženám se říká, ať nejsou hysterické, atd.
Rozhodně je to jeden z důvodů. Takovéto násilí nebo většina násilí, má původ v tom, že člověk chce mít nad tebou moc. U sexualizovaného násilí, tedy obtěžování, znásilnění, nikdy nejde o sex, nejde o to, že ten člověk chce vyvrcholit a mít orgasmus, aby si ulevil.
Ale o tu moc nad tím člověkem.
Přesně tak, to je na tom to vzrušující. Ten pocit moci, to mučení, to týrání a ne nutně, že do tebe někdo řeže nožem, ale to, že vidí, že jsi zamrznutá, že se bojíš, že neděláš nic, pláčeš nebo cokoliv. To je na tom pro ty lidi tak zajímavé. A úplně stejné je to třeba na ulici, kde na nás někdo zatroubí a zakřičí nějakou sprosťárnu. Popisuje třeba, co máme na sobě nebo co by s námi chtěl dělat. Říká se tomu catcalling nebo v češtině pokřikování. Tak to je totéž. To není lichotka, která se nepovedla, jde o to mít nad námi moc.
Nejde přitom jenom o to násilí fyzické, ale i psychické, o nějakou manipulaci. Ženy se často bojí říkat ne, opravdu rázné, jasné ne. Proč to tak je? Čeho se bojí?
Je to přesně z toho důvodu, který jsi zmínila na začátku, že jsme vedeny k tomu, abychom byly poslušné, abychom nevyváděly, aby nás lidé měli rádi, a straší nás tím, že když nebudeme hodné, tak si s námi nikdo nebude hrát. Když nebudeme poslušné, tak se nevdáme. A když tohle slyšíš celý život, což slyšíme...
... tak to máš hluboko někde.
Přesně tak. A často slyšíme, ať nejsme hysterické, ať neděláme scény, ať nekřičíme, ať dáme nohy k sobě, ať se chováme slušně nebo bude ostuda. A když pak přijde na věc a ty máš udělat scénu, být ostrá, máš něco říct, tak neuděláš nic. Takže tahle výchova, která je tolik odlišná od toho, jak vedeme kluky, má velký podíl na tom, že se neozýváme tehdy, kdy máme. A často i slyšíme ve společnosti, že když nám někdo sáhne na koleno nebo na zadek nebo nám vejrá do výstřihu, máme mu jednu plácnout nebo ideálně mu dát koleno do rozkroku, bránit se fyzicky. Ale prosím vás, to není možné, to nikdo neudělá. Zaprvé to není vhodné a zadruhé zamrzneme. To je nejčastější reakce. A proto se neozýváme. A také proto, že se stydíme, bojíme se a ani nevíme, že se bránit můžeme.
O čem dalším promluvila Jasmína Houdek v pořadu Báry Hlaváčkové?
- Co se ženy učí v moderní sebeobraně pod vedením manželů Houdkových
- Jak už na prvním rande odhalit násilníka a manipulátora
- Jak se zachovat, pošle-li vám někdo na pracovišti obrázek penisu
- Jak by muži měli postupovat při námluvách
Související články
