Dvě vítězství Martiny Součkové nad smrtí: Z řeky vytáhla topící se keškaře. O dva roky později chtěla skočit z blízkého mostu

Bára Hlaváčková se v prosinci věnuje tématu Hrdinky dnešní doby. Jeho hlavními aktérkami jsou ženy, které zvítězily nad osudem. Ať už svým, nebo zachránily život někomu jinému. Zatímco v prvním díle byla moderátorčiným hostem Hana Ulmanová, která statečně čelí čtvrtému stadiu rakoviny, tentokrát do křesla pro hosta usedla Martina Součková, trenérka veslařů a jedna z hlavních hrdinek pět let starého, notně medializovaného případu utonutí dvou hráčů geocachingu ve Vltavě.

Skupina čtyř lidí se tehdy vydala do kanálu Motolského potoka, aby zde nedaleko před výpustí do Vltavy odlovila kešku, tedy krabičku se zápisníkem. Během jejich pobytu v podzemí se ale přihnala nezvykle intenzivní a náhlá bouřka, která podzemí během pár vteřin zaplavila. Skupina "kačerů" tak sváděla boj o holý život. Dva z nich se i díky duchaplnosti Martiny Součkové podařilo zachránit.

"U protějšího břehu bylo vidět, jak z parníku, který přistával, vylétl záchranný kruh. V tu chvíli jsem těm, co tam byli se mnou, říkala: 'Tam se asi někdo topí.' A oni říkali: 'Ne, tam se nic neděje.' A já řekla: 'Tak to ne, já vezmu člun, jedu se tam podívat, co kdyby někdo z toho parníku vypadl.' Nasedla jsem do člunu, se kterým běžně jezdím podél tréninku, a jela se tam podívat," popisuje dramatické okamžiky Martina Součková. O dva roky později se sama ocitla v situaci, kdy potřebovala pomoc. Díky pudu sebezáchovy se ale na nakonec zachránila sama.

Mohlo by Vás zajímat:

Dávali jí dva týdny života a po roce a půl je stále tady: Vím, že umřu dřív, než bych chtěla, říká Hana o čtvrtém stadiu rakoviny

Martina Součková o záchraně tonoucích keškařů

Brala jste to tak, že riskujete život, nebo pomoci někomu, kdo se topí, je pro vás naprosto automatické?
Tím, že mám život spojený s vodou, protože jsem trenérka veslování, tak je to samozřejmost. Tady to byla výjimečná situace, protože nešlo o nikoho z veslování, nebyl to kajakář nebo sportovec. Akorát ta situace to evokovala. Nebylo příznivé počasí, já sama měla spoustu sportovců na vodě, čekali jsme na start závodu, který byl o dva kilometry dál, takže jsem ani nevěděla, co se děje s mými závodníky. Akorát jsme sledovali vodu, protože jsme chtěli vědět, co se tam děje, jestli můžou vyrazit, jestli ta bouřka přešla, a v tu chvíli jsme viděli, jak na druhém břehu letí záchranný kruh z lodi a evokovalo to, že se něco děje, aniž by to souviselo s tím závodem.

Tahle situace se stala před pěti, šesti lety, tak připomeňme, co se stalo, jak dramatické to tehdy bylo.
My máme v tu dobu primátorky, což je nejznámější veslařský závod. Už má dlouhou historii, takže lidi vědí, že se koná takhle v červnu. A do toho to počasí... Byla velká bouřka, taková ta neočekávaná, kdy to není žádný postupný déšť, ale najednou pořádné spláchnutí. Vytvořilo to bílou clonu, takže nebylo vidět, byly blesky, což je pro nás nepříjemné, protože lodi jsou karbonový, a to znamená i nějaké riziko pro závodníky. Já tam měla dorostence, kteří čekali na start, ale nebyly dobře domluvené signály, nešly telefony, úplně všechno v tu chvíli bylo špatně. Nebyli jsme na to připravení, neměli jsme žádnou strategii, kdyby se stala taková věc, jak ty závodníky dostat z vody. Takže každý se snažil někam dostat a přemístit sám, pak začaly lítat větve, byla to opravdu velká bouřka. A v tu chvíli jsem čekala, jestli mám nasednout do člunu, jet ty lidi zachraňovat, jestli jim tam rozhodčí řeknou, že mají přistát. A u protějšího břehu bylo vidět, jak z parníku, který přistával, vylétl záchranný kruh. V tu chvíli jsem těm, co tam byli se mnou, říkala: "Tam se asi někdo topí." A oni říkali: "Ne, tam se nic neděje." A já řekla: "Tak to ne, já vezmu člun, jedu se tam podívat, co kdyby někdo z toho parníku vypadl." Můžou se stát různý věci.

A vyrazila jste...
Nasedla jsem do člunu, toho katamaránu, se kterým běžně jezdím podél tréninku, a jela se tam podívat. V tu chvíli už jsem viděla, že ve vodě jsou lidi, je tam ten kruh, a z parníku skákal člověk, takže bylo vidět, že někoho chce zachraňovat taky a byl to kapitán toho parníku. Takže my se tam ocitli dva. Jeden člověk zachraňoval tonoucí a já je pomáhala vytahovat k sobě. A jak byl silný proud a déšť, tak nás to stahovalo k jezu, takže jsem musela člun pořád víc držet na zpátečku. Dva lidi jsem vytáhla k sobě a i toho kapitána a pak už se volala záchranka. Když jsem je přivezla, záchranka už stála u našeho oddílu a to už se vědělo, že je něco špatně.

Takže to byla hodně dramatická situace a ti dva, těm šlo opravdu o život, protože tam se nestalo jenom něco v tu chvíli v té řece, ale je to táhlo někudy kanálama...
Jo, já keškaření sama nedělám, ale vím, že v té výpusti, která vede na nábřeží z Motolského údolí, je umístěná keška, nějakých 300–400 metrů ústím. Oni to prošli celé, a když už byli v tom podzemí, nemohli vědět, že se strhala taková bouřka. Takže vůbec netušili, co se děje, a spláchlo je to. Je nepříjemné, že v tom podzemí jsou různé schůdky, aby člověk mohl vylézt na povrch, je tam také spousta kovových předmětů, takže je to muselo mlít. Oni asi vůbec netušili, co se s nimi děje. A ještě byli dost oblečení, jak byli připraveni na to, že půjdou kanálem, takže měli velký kabát, holínky. Byli opravdu hodně navlečení, měli batohy, bylo to hrozně těžké. A když jsem vytahovala toho kluka, on ten batoh pořád držel a pro mě bylo nepochopitelné, proč ho nepustí. To vážilo strašně moc, znamenalo to tahat jeho a ještě ten batoh. Já říkám: "Pusť to, to se utopíme." A on: "Ne, já to nechci pustit." Člověk je v šoku. Byli pomlácení, takže bylo vidět, že je to v tom kanále mlelo, že tam naráželi do zdí. Já si nechci ani představit, jak to pro ně muselo být hororové, že je něco takhle spláchlo a vůbec nevěděli, co mají dělat.

Vy jste v tu chvíli myslela na to, abyste je zachránila. Nicméně potom s odstupem jste dostala i ocenění za hrdinský čin. Jak se vám s tím žilo, ani ne tak s oceněním, ale s tím pocitem, že nebýt vás, tak by to ti dva možná nepřežili?
Oni se tam další dva utopili, a ještě to bylo tak nepříjemné, že tomu klukovi se utopila přítelkyně a holce přítel. Takže to pro ně muselo být potom ještě psychicky náročné s tím žít. Já je vyhodila na břehu, aby si je převzala záchranka, a řekli mi, že tam jsou ještě dva lidé, takže jsem se je snažila jít zachraňovat, objet to tam celé, jestli je někde nepotkám u té výpusti. Takže já ani neměla radost, že jsem zachránila dva lidi, ale přešlo to v to, že mi bylo hrozně líto, že jsem těm dalším dvěma nemohla pomoct nebo se mi je nepodařilo najít.

Mohlo by Vás zajímat:

Eva Adamczyková: Rakovina ji připravila o oba rodiče, přála by si s nimi zajít na kafíčko

Martina Součková se potýkala s úzkostmi a depresemi

Já když skočím v čase, přibližně o dva roky, tak přišlo období, kdy jste si vy sama chtěla vzít život. Asi to nijak nesouviselo tady s tou událostí. Co se stalo? Co vás k tomu vedlo?
Já bych řekla, když na to zpětně koukám, že mě doběhl celý život, ta intenzita, aktivity, to, kde jsem se snažila být nápomocná, pracovní náplň, dvě děti. Takhle se to sešlo. Já si zpětně probírala, co všechno zvládnu, nezvládnu, s kým jsem pracovala, nepracovala. Do toho takové to prázdno v tom covidu, který mě přinutil se zastavit a všechno si to probrat. A najednou tam byly věci, které mi do života nevyhovovaly. Asi jsem si řekla, jestli takhle jde pokračovat. Takže tam byla nějaká zpětná vazba toho, co do té doby přišlo.

Byl tam nějaký spouštěč? Ten covid právě, to zastavení?
Jo, to zastavení. Nevyhovovalo mi, že jsem přišla o všechny své věci, ten svůj mód toho, co jsem žila, takové to pomůžu, vytvořím, pracuju, spousta práce, několik zaměstnání, dvě děti. A do té doby mě udržovalo i to napětí, ta intenzita příjmu a výdeje energie, kterou jsem najednou neměla od koho brát. To, co jsem vydávala, mě nenaplňovalo. A jela jsem od dětských let, abych si řekla, kde je spouštěč a proč to přišlo. Takže to bylo hodně vnitřní, psychický. Takové příběhy může mít spousta lidí. Třeba o tom nechtějí mluvit. Mě k tomu dohnala situace kolem covidu, to prázdno. Ale myslím si, že z mé generace čtyřicátníků má spousta lidí stejné příběhy. A třeba si s tím také neví rady. Jenom už jede tu automatiku a drží to.

Takže pramení to z dětství a nepomůže ani to, když jste si vzpomněla, že jste dva roky předtím zachránila dva lidské životy.
To v tu chvíli vůbec nepomáhalo. Já potřebovala nějaký systém pro přežití pro sebe. Moc mi nepomáhalo ani si říct, že mám dvě děti. To bylo prostě sebezapření. Až v tu úplně poslední chvíli jsem věděla, že se to nesmí stát. Že bych je tady nechala a bylo by to špatně. Tam ještě nějaká záklopka fungovala. Ale bylo složité si říct, že musím fungovat jenom pro ně. Já potřebovala fungovat pro sebe a najít svůj smysl života. Abych se nerozdávala ostatním, ač jsou to moje děti. Ale přišlo mi, že to je pořád o tom zavděčování se ostatním. Svým dětem se nemusíte zavděčit, to je jasný, ale pořád mi přišlo, že jenom udržuju ostatní a neumím si říct, to je to, co chci já, je to moje rozhodnutí a že to je příjemné. Takže já neuměla být sama se sebou.

Mohlo by Vás zajímat:

Máma na přechodu: Vytáhla jsem z Berounky topící se kamarádku. Dnes nevím, zda tam neskočila schválně, píše Vendula Pizingerová

Martina Součková o nejhorším momentě v životě

Já se ještě vrátím k tomu, kdy vám bylo možná nejhůř, nebo kdy jste neměla sílu bojovat se všemi těmi věcmi kolem. Vy jste došla na most a chtěla jste skočit. Co vás přimělo, nebo kde se to zlomilo, že jste to neudělala?
Já, jak to byl ten železniční most, od kterého bydlím kousek, jsem pořád viděla na dům, kde jsou moje děti. Pak jsem viděla sebe, to svoje tetování. Já to beru jako umění, takže tam mám spousty vzpomínek, každé to tetování mám jako nějakou vzpomínku. A teď jsem si to přejížděla a došlo mi, že to nebylo jenom o těch špatných chvílích v mém životě, který teď vidím primárně, ale že je tam spousta dobrých chvil, že jsem zažila i s tou svojí skupinou kluků, co trénuju, spoustu výjimečných věcí. A najednou se mi začalo vybavovat to, že mám úžasné děti, že to s nimi zvládám. Chvilku jsem viděla, že nejsem tak špatná, i když jsem si celou dobu říkala, že všechno dělám špatně, neumím vychovávat děti, neumím normálně žít, neumím normálně pracovat. Všechno pro mě bylo v tom negativním. A tam jsem možná začala vidět, že to není tak špatné. A to byl pro mě ten úkol, musela jsem si všechny věci obrátit a jít po tom pozitivním. Ty špatné se budou dít, ale já chci vidět i ty dobré. Já myslím, že spousta lidí by s tímhle potřebovala pomoct nebo vidět věci dobře, umět s tím pracovat, ale přijde mi, že Češi jsou nastavení spíš negativně.

Ale to, co říkáte, mi zní, jako že jste se tam v tu chvíli znovu narodila. Že přišel obrovský zlom z negativního vidění světa, najednou obrat o 180 stupňů. Jak dlouho jste tam byla, že se to takhle převrátilo?
Nevím. Já se snažila tu chvíli potlačit. Měla jsem strašný problém vůbec přes ten most přejít, takže tak rok jsem to tady nechtěla vidět. Ale je to v blízkosti, přes ten most si chodím zaběhat na Vyšehrad, takže jsem se to snažila vytěsnit a už o tom nechtěla přemýšlet. Pro mě bylo zásadní, že jsem zvládla dojít domů a že jsem to neudělala. Moje děti byly skvělé. Ten starší byl fakt výborný, protože tam byly nějaké rozhovory s ním a obdivuji ho, jak se mnou v patnácti dokázal komunikovat.

Od té doby, dá se říct, jdete tu cestu, abyste v sobě našla štěstí, a neuhýbáte.
Naučila jsem se být víc sama se sebou. Mám ráda společnost, ale ráda si odejdu do soukromí, být se sebou, přemýšlet, ty situace přijmout. Nechtít to hrnout, ale mít čas na to, že cokoliv se přes den stane, já si to můžu nějak přivést do myšlenek a zkusit to vnímat. Co se týče lidí, kteří mě obklopují, tak to rozhodnutí nechci s tebou trávit čas, už je pro mě přijatelné. Když mi okolní lidé nevyhovují, tak je moje rozhodnutí takové, že je v životě mít nebudu. Už netrvám na tom, že tam každého musím udržet, a je to příjemné. Nevím, zda je to věkem, že člověk k tomu tak dojde, nebo tady to byl ten zásadní obrat. Ale s tímhle se mi daří líp žít.

O čem ještě promluvila Martina Součková v rozhovoru s Bárou Hlaváčkovou?

• O stavech úzkosti, které zažívala
• Jak se vinou deprese měnil její pohled na svět
• Jaké problémy měla s rodiči
• O životě s poruchou autistického spektra a pozornosti
• Co jí pomohlo změnit život k lepšímu
  
• Jak by měla společnost nahlížet na lidi s odlišnými potřebami

Galerie Dvě vítězství Martiny Součkové nad smrtí: Z řeky vytáhla topící se keškaře. O dva roky později chtěla skočit z blízkého mostu