Elena získala po svatbě "na starost" svou tchyni. Vlastní syn s ní komunikuje jen sporadicky, a tak se zaměřila na Elenu. Ta nejprve ze slušnosti přijímala hovory i návštěvy, ale pak toho už na ni bylo moc.
Robert (33) se svou máti nikdy zbytečně moc nemluvil, toho jsem si všimla dávno. Netušila jsem, že po svatbě tuto úlohu zastanu já a tchyně ode mně bude očekávat každodenní komunikaci. Neměla jsem pomalu čas na vlastní mámu, a tak jsem se rozhodla pro malou lest.
Ti dva spolu skoro nemluví
Že hovor mezi mým partnerem a jeho matkou vázne, jsem si všimla již dávno. Už naše první setkání napovídala, že to mezi nimi v komunikaci zrovna nejiskří. Zatímco se ptala Roberta, co je nového, odpovídal jednoslovně. Jak jsme se měli na dovolené? Super. Robert své matce skoro nikdy nevolal, já si s tou svojí volám téměř obden.
Zpočátku jsem to brala jako jejich problém, ale netušila jsem, jak moc se to týká i mojí osoby. Když jsme se znali krátce, nechávala jsem konverzaci na nich a občas jsem vyplnila trapné ticho. Po svatbě se to o všem změnilo, tchyně nabyla dojmu, že teď se může obracet na mě.
Začala mi volat jednou týdně a jen se tak vyptávala, jak se máme a co děláme. Potom se rozhodla chodit na návštěvy a bylo jí celkem jedno, jestli je Robert doma. Dokonce bych řekla, že byla raději bez něho. Tlačila jsem na svého muže, aby si matky víc všímal. "My to tak máme odedávna, moc toho nenakecáme," řekl mi na to s klidem. Takže to odnesu já?
Pověsila se na mě
Ze slušnosti jsem hovory své tchyně přijímala, stejně jako návštěvy či pozvání někam ven. Jenomže podáte prst a tchyně se pustí do celé ruky! Volala mi denně a vykládala nudné příběhy o svých kamarádkách nebo sousedech. Doma mi vysedávala, přestože jsem třeba vařila nebo poklízela. Nechápu její povahu.
Už jsem se s ní vídala častěji, než se svou mámou. Ta také vyžaduje dost pozornosti. A kdy mi pak zbude čas na sebe, nebo na moje kamarádky a další příbuzné? Robertova matka by se k nám snad nejraději nastěhovala. Začínala jsem chápat, proč ji vlastní syn tak eliminuje. Když jsem se zmínila švagrové, smála se mi.
"Nesmíš být tak hodná," nabádala mě. A tak jsem zkusila několikrát nevzít telefon nebo odmítnout společné nákupy. Jednou jsem dokonce předstírala, že nejsem doma. Tchyně ráda chodila bez ohlášení. Doufala jsem, že pochopí, ale je to evidentně "splachovací typ". Prostě se dál dobývala do našeho soukromí, nebo zkoušela volat stále dokola.
Začala jsem ji zvát na večeře
Rozhodla jsem se zapojit manžela a doufat, že sám zakročí. Tchyni jsem vysvětlila, že přes den pracuji z domova a nemám čas a pozvala ji každý druhý den na večeři. Robert se z toho málem zbláznil. Musel poslouchat všechny ty řeči, co jsem do té doby poslouchala sama.
Když se snažil vypařit, udělala jsem to samé. Příště jsem šla po večeři venčit psa a nechala je tam o samotě. Když jsem se vrátila, byla tchyně pryč.
"Musel jsem jí říct, že chceme mít taky někdy soukromí, tohle prostě nešlo," řekl mi rozhodně. Od té doby si tchyně dává pauzy a já už také vím, že nemusím být poslušná snacha a vždy vyjít vstříc.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.