Vztahy bývají složité, přesto většina z nás ví, kam směřuje. Elena touží celý život po milující partnerce, jenže přitahuje muže. Do hry však vstupuje i obava ze samoty a z ní plynoucí úvahy o tom, zda přece jen onu „cenu útěchy“, a sice vztah s mužem, nezkusit.
Neřekla bych, že mám v životě smůlu. Do vínku jsem dostala atraktivní vzhled, umět se žensky obléci a myslím, že nějaký ten umělecký či alespoň hudební dar mám také. Živím se teorií hudby a od puberty si zakládám na pěkném oblečení. To znamená šaty, malé kabelky, šperky a líčení.
Odjakživa mě zajímala ženská těla
Kecky mám pouze na ranní běhání, džíny nenosím vůbec a batoh jsem měla na zádech naposled ve škole. Říkáte si, že jde o klasickou vizitku heterosexuální ženy? Chyba. Na ženskost si sice až zbytečně potrpím, ale heterosexuálka rozhodně nejsem. Horší už je, že totéž potřebuji vidět a cítit i u partnerky, a nejhorší je fakt, že se na „můj obal“ lepí namísto žen výhradně muži. Možnost seznámit se je tím pádem takřka nulová.
Co vím, tak lesbičkou jsem odjakživa. Vzpomínám, že už od čtyř mě fascinovala ženská ňadra a jen o málo let později jsem se nemohla dočkat vlastních. Ve třinácti přišla první láska v podobě paní učitelky na hudebku a převlékání v dívčích šatnách bývalo peklo. Ženská těla mě až moc zajímala, třebaže by to nikdo neřekl.
Hledala jsem k sobě starší ženskou lesbičku
Opticky jsem totiž mezi hetero holky nejen zapadala, ale v některých věcech je možná i předháněla. Sen každé, že? Jenže ne můj. Výsledek totiž způsoboval pouze zlobu. Zatímco spolužačky žárlily a nemohly mi přijít na jméno, kluci se na mě lepili jako vosy na bonbon. Kamarádky v mém životě neexistovaly, zatímco s kluky jsem se přátelila co chvíli. Ve vyšším věku ovšem jen do momentu, než začali „bzučet“ a plést si přátelství s randěním.
Ještě na střední mi tento trend nevadil. Vrstevnice mě stejně moc nezajímaly, protože jsem odjakživa vzhlížela ke starším elegantním ženám - ne k holkám s mikinou, a hlavně, do budoucna jsem věřila, že nezůstanu sama. Byla jsem totiž naivně přesvědčená, že někde na mě ta pravá čeká.
Z nouze jsem začal uvažovat o muži
Jenže nečekala a stejně, jak se spálila řada kluků u mě, spálila jsem se u pár hetero žen já. Ono najít k sobě žensky založenou lesbičku není snadné. Ale nepřestávala jsem věřit. Bohužel nikde nikdo. Zato muži se mohli v mé společnosti střídat od rána do večera. Hrůza. Přesně taková, jako by si zoufalá hetero žena dala inzerát, že shání muže na vážný vztah, a ozývaly se jí jen samé lesbičky… Jak by se asi cítila?
Léta ubíhala, a když jsem překročila třicítku, došlo mi, že je zle. Žádná na dohled a já stará panna. Strach nejen ze samoty, ale i z hmotné nouze, že když budu někdy potřebovat, nebude nikdo po ruce, mi nakonec nařídily vyzkoušet vztahy s muži. Sehnat je těžké nebylo, ale… I přes největší sebezapření jsem se nikdy nedokázala prokousat postelovou „akcí“. Dokonce ani s letitým kamarádem.
S mužem jsem ale schopná jen vztahu bez sexu
Jiří byl sice snaživý, ale já mimo. Nejraději bych si s ním povídala, řešila práci, společné známé, mluvila o holkách. Jenže jak si začal svlékat kalhoty, bylo zle. Ne, neměla jsem z toho strach, ale kupodivu mě jako první dohnal záchvat smíchu. Vidět totiž člověka, kterého považuju za kamaráda, jak se milostně snaží, mi přišlo komické. Vyprskla jsem smíchy. Poprvé, podruhé a potřetí jsme „akci“ raději uzavřeli.
Mrzelo mě, že jsem mu pocuchala ego, jenže orientaci člověk neporučí. A když z něj vypadlo, že chtěl stejně jen vyzkoušet, jaké to je s lesbou, byl konec. Čas ubíhal a dnes, kdy existují sociální sítě, je situace paradoxně ještě horší. Mé profily v 90 % případů kontaktují muži, občas nějaká chlapecky vypadající lesbička. Ono, kdyby některý z nich skousl vztah bez sexu, zvládla bych uvažovat o manželství z rozumu. Jenže na sítích je to samý „postelový hráč“ a skutek utekl. Obávám se, že samota mi je opravdu souzená, nebo snad někde existuje nějaká žensky vypadající lesbička od padesáti výše, která by hledala totéž, co já?