
Eliška byla po rozchodu na dně. Naštěstí má dobrou kamarádku, která jí pomohla postavit se na nohy a začít znovu žít. Jenže pak se ozval její bývalý a požádal o druhou šanci.
Od chvíle, kdy mě Marek opustil, se můj život změnil. Každé ráno jsem se probouzela s prázdnotou v srdci, která mi zastírala jakékoliv vyhlídky na budoucnost. Přiznávám, že prvních pár týdnů po jeho odchodu bylo pro mě naprosté peklo.
Vrátila se mi chuť do života
Naštěstí mám kamarádku Terezu, která vždy byla mou oporou. Právě ona přišla, když jsem ve tři odpoledne ležela na gauči v pyžamu a v ruce držela hrnek studeného čaje.
„Eliško, musíš vstát,“ říkala důrazně a podávala mi čerstvou pomerančovou šťávu. „Nedovolíš přece, aby ti ten chlap zničil život, ne?“
Nejdřív jsem jen vzdychala a protáčela oči, ale její přítomnost byla hojivou náplastí na moji zraněnou duši. Postupem času se mi začala vracet víra, že dokážu vybudovat něco nového, něco lepšího. Tereza mi neustále připomínala, že si zasloužím lásku.
V průběhu měsíců jsem se naučila víc si vážit vlastního času a našla jsem si nové koníčky. Začít žít znovu bylo náročné, ale i nesmírně obohacující. Každý den pro mě byl nepopsanou stránkou a každé další ráno jsem cítila, jak se mi vrací chuť do života.
Ozval se mi můj ex
Bylo sobotní ráno, jedno z těch líných rán, kdy si člověk může dovolit vypnout a nic neřešit. Uvařila jsem si kávu, usadila se na balkon a sáhla po knize, kterou jsem měla v plánu přečíst už dlouho. Mou pohodu však narušil telefon. Mrkla jsem na displej a srdce mi na vteřinu vynechalo – Marek.
„Ahoj, Eliško,“ zaslechla jsem povědomý, ale zvláštně odtažitý hlas.
„Marku?“ zeptala jsem se nevěřícně. „Co se děje?“
„Chtěl jsem si promluvit,“ spustil, a já okamžitě tušila, kam to směřuje. „Hodně jsem o tom všem přemýšlel. Mohli bychom se sejít?“
Jeho slova otevírala dveře minulosti, před kterou jsem se usilovně snažila utéct. Přiměla jsem se zachovat klid, přestože se ve mně mísil vztek, smutek i náznak naděje.
„Nejsem si jistá,“ odvětila jsem opatrně.
„Vím, že jsem toho hodně zkazil, ale prosím... dej mi šanci to napravit,“ pokračoval zoufalým, takřka prosebným tónem.
Ztěžka jsem ukončila hovor a přemítala, co mám dělat. Minulost, před kterou jsem prchala, se znovu objevila. Má náš příběh ještě pokračování, nebo je to jen falešná naděje?
Co když se změnil?
Nechala jsem kávu a knihu na balkoně, něco jsem na sebe hodila a vyrazila za Terezou. Potřebovala jsem její pohled nezainteresovaného člověka, protože po Markově telefonátu jsem měla v hlavě zmatek.
„Neuvěříš, kdo mi volal,“ řekla jsem jí ještě mezi dveřmi.
Pohlédla na mě zvědavě, pak jí v obličeji probleskl náznak pochopení. „Marek?“ zeptala se a já přikývla.
„Chce se setkat,“ vysvětlila jsem. „Prý chce napravit, co pokazil.“
Tereza zavrtěla hlavou a já tušila, co chce říct. Vždy byla realističtější, dokázala si zachovat odstup a racionální pohled. „Opravdu se chceš vracet k tomu, co bylo?“ zeptala se starostlivě. „Vzpomínáš si, jak ses tenkrát cítila?“
Zamyslela jsem se nad tím. S Markem jsme prožili spoustu krásných chvil, ale i dost takových, kdy jsem se cítila přehlížená a zanedbaná. Ale to už bylo dávno. „Vím, že jsem se změnila,“ pronesla jsem tiše. „Co když se změnil i on?“
Tereza na mě hleděla se zkoumavým výrazem. „Rozhodnutí je na tobě. Ale... nechodíš teď už náhodou s Tomem?“ zeptala se. To je celá Tereza, vždy mě umí vrátit nohama zpátky na zem...
Chtěl se ke mně vrátit
Bylo pozdní odpoledne, když jsem zaslechla zaklepání na dveře. Otevřít šel můj nový partner Tomáš. „Kdo k nám zavítal?“ zeptal se klidně a otevřel.
Ve dveřích stál Marek. Nastalo krátké ticho. Měl překvapený a rozpačitý výraz, nejspíš nečekal, že mě najde s někým jiným. „Ahoj,“ spustil rozpačitě, ale snažil se tvářit sebevědomě. „Promiň, že přicházím bez ohlášení, ale musel jsem s tebou mluvit.“
Tomáš se na mě tázavě podíval. Ujistila jsem ho, že je vše v pořádku.
„Slyšel jsem, že teď žiješ úplně jinak,“ řekl Marek. „Chtěl jsem jen vědět, jestli mám ještě nějakou šanci.“
Tomáš na nás tiše koukal. Zhluboka jsem se nadechla, abych uklidnila bouři emocí. „Marku, vážím si toho, že se snažíš, ale...“ chvíli jsem hledala vhodná slova. „To, že tys něco pochopil, neznamená, že se můžeme vrátit k tomu, co bylo. Já se změnila. A moje city se změnily taky.“
Už mám nový život
Marek vypadal překvapeně a zklamaně, ale přece musel vědět, že to tak dopadne. Pohlédl na mě, jako by ještě hledal jiskru naděje, ale pak sklopil zrak. „Chápu,“ vydechl tiše, otočil se a odešel.
Posadila jsem se na gauč a civěla do stropu, myšlenky mi kroužily mezi minulostí a přítomností. Připadala jsem si jako postava v příběhu, která právě uzavřela důležitou kapitolu. Věděla jsem, že ta konfrontace musela přijít, ale nečekala jsem, jak moc mě donutí přemýšlet.
Přemítala jsem, jestli mu vůbec někdy dokážu doopravdy odpustit. Vzpomínala jsem na chvíle, kdy jsem si připadala neviditelná a podceňovaná, a pokaždé, když jsem chtěla něco říct, končilo to tak, že mé potřeby pro něj nebyly důležité. Kolikrát jsem se vracela do prázdného bytu, kde mě místo vlídnosti čekalo jen studené ticho?
Ne vždy to tak bylo. Někdy jsme se na sebe dívali s láskou. Právě ty vzpomínky dělaly proces odpuštění tak těžkým. S Tomášem jsem pochopila, že moje hodnota nezávisí na tom, jak mě vidí druzí. Naučila jsem se mít ráda sama sebe a vážit si i maličkostí, které jsem dřív považovala za bezvýznamné. Připomínaly mi, že život je příliš krátký na to, aby se člověk držel toxických vztahů.
Marek zůstane součástí mé minulosti, ale nesmí ovlivňovat mou budoucnost. Byla jsem vděčná za to, co mě naučil, ale také jsem si uvědomila, že kontrolu nad svým životem mám já sama. A to poznání mi přineslo klid...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.