Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Eva je hezká žena, vždy o sebe pečovala a jejímu manželovi se to líbilo. Jenže po porodu se změnila. Nemá tolik času na sebe, je unavená a oblečení nebo make-up je to poslední, co by chtěla řešit. Manžel jí to teď vyhazuje na oči.
Kdysi se za mnou lidé otáčeli. Na ulici, v práci i v restauraci, všude jsem na sobě cítila pohledy. Ne proto, že bych byla výjimečná, ale protože jsem o sebe dbala. Měla jsem pečlivě vybrané oblečení, dokonalý make-up, precizně upravené vlasy. Vypadala jsem, jako bych právě vystoupila ze stránek módního časopisu.
Můj manžel Filip to miloval. Tvrdil, že jsem nejkrásnější žena, jakou kdy poznal. Těšilo ho, že když jsme se spolu procházeli městem, ostatní muži se na mě koukali. A víte co? Líbilo se mi to. Myslela jsem si, že je to důkaz lásky. A pak jsem otěhotněla...
Nemám energii pečovat o sebe
Těhotenství mě vysílilo, ale porod mě doslova zlomil. Bylo to opravdu náročné. Když jsem se vrátila domů s naším maličkým synem, byla jsem jen stínem sama sebe. Tělo mě bolelo, pleť jsem měla bez života, vlasy se mi mastily rychleji, než jsem si je stíhala umýt. Make-up? Na ten už jsem neměla energii. Oblečení? Brala jsem si ze skříně to, co bylo zrovna navrchu. Dny se slévaly do nekonečného koloběhu kojení, pláče, přebalování a bezesných nocí.
Filip byl sice přítomný fyzicky, ale duchem byl někde jinde. Moc toho nenamluvil. Možná si myslel, že je to jen přechodná fáze. Ale já viděla ty jeho pohledy. Byly čím dál méně vřelé, čím dál víc hodnotící. A pak začal mluvit o tom, co se mu honí hlavou. „Nemohla by ses trochu dát dohromady?“ poznamenal jednoho večera, když jsem seděla na gauči v teplákách a držela v náručí naše miminko.
Dělala jsem, že neslyším, ale on s tím nepřestal. „Chybí mi, jak jsi vypadala dřív...“ dodal.
To už mě zasáhlo. Neřekl, že vypadám unaveně. Neřekl, že chápe, jak těžké je zvyknout si na nový život. Nezeptal se, jestli něco nepotřebuju. Chtěl zpátky „tu starou Evu“, upravenou, usměvavou a dokonalou. Podívala jsem se na něj, pak na našeho syna. Spinkal klidně, malou ručičku měl sevřenou kolem mého prstu. Jenže místo radosti jsem cítila něco jiného – ponížení...
Manželovi se nelíbí, jak vypadám
Znovu jsem se podívala na manžela. „Abych vypadala jako dřív?“ zopakovala jsem tiše.
„Víš, jak to myslím. Vždycky ses o sebe starala. A teď...“ zaváhal, ale rychle se vzpamatoval. „Třeba by sis mohla udělat lehký make-up a vzít si něco jiného než tyhle tepláky...“
Myslí si snad, že se mi to takhle líbí? Že jsem si to vybrala sama? „Jsem ráda, když se stihnu osprchovat. A ty mluvíš o make-upu...“ řekla jsem a zavrtěla hlavou.
„Já jen...“ začal, ale nenechala jsem ho domluvit.
„Myslíš, že mě těší koukat se do zrcadla a nepoznávat se? Myslíš, že jsem si přála být mámou, která chodí v upatlaném tričku a nemá ani energii umýt si vlasy?“
„To jsem neřekl,“ povzdechl si. „Jen bych si přál, abys to zase byla ty.“
„Už nikdy nebudu jako dřív,“ řekla jsem ostře. „Porodila jsem dítě. Moje tělo si sáhlo na dno. Nespím celé týdny. A ty se na mě díváš, jako bych tě zklamala...“
Chci hlavně klid
Chvíli mlčel, pak pokrčil rameny. „Přeháníš to. Chci jen, abys trochu víc myslela na sebe. Kvůli sobě, ale i kvůli mně...“
Ta slova mě bolela. Neřekl nic výslovně krutého, ale právě v tom to bylo. V té jediné větě řekl všechno. Nešlo o mě. Nešlo o moje zdraví nebo pocity. Šlo o to, jak vypadám. Měla bych se změnit? Nebo by měl on začít vnímat víc než jen to, co vidí? Nevěděla jsem. Ale poprvé jsem se přistihla, že přemýšlím nad tím, jestli problém není spíš v něm.
Druhý den ráno jsem se podívala do zrcadla. V mých očích chyběla jiskra. Viděla jsem unavenou ženu, která každý den bojuje o pět minut ticha. Rozhodla jsem se nelíčit, nedopřát mu tu radost. Ne kvůli trucu. Chtěla jsem zjistit, co to udělá se mnou.
Dva dny mlčel. Třetí den už to nevydržel. „Nemáš lepší pocit, když se trochu nalíčíš?“ zeptal se nenuceně, zatímco jsem v obnošeném svetru popíjela kafe.
„Mám lepší pocit, když si můžu v klidu vypít kafe,“ odpověděla jsem a šla přebalit malého, který se právě vzbudil.
Beáta (27): Když mě partner po porodu viděl, zděsil se. Už nikdy se mu neukážu
Možná mě nikdy opravdu nemiloval
Dny plynuly, Filip chodil domů čím dál později. A když už se ukázal, seděl s mobilem v ruce nebo zíral do televize. Neměla jsem sílu hádat se s ním, ale cítila jsem, že se něco mění. Dřív se na mě nemohl vynadívat. Teď na mě sotva pohlédl.
„Děje se něco?“ zeptala jsem se jednoho dne, když jsme mlčky večeřeli.
„Ne,“ odpověděl, aniž by zvedl oči od talíře. V jeho hlase bylo něco, z čeho mě píchlo u srdce.
Další den jsem se sešla s kamarádkou Petrou. Seděly jsme v kavárně, já ve vytahaném svetru, ona v perfektně padnoucím kostýmku. Pozorně si mě prohlížela. „Co se děje?“ zeptala se.
Všechno jsem jí pověděla. Když jsem skončila, opřela se o loket a zadívala se mi přímo do očí. „Evo, on tě nikdy nebude milovat jinou. Buď se s tím smíříš, nebo si musíš ujasnit, jestli chceš žít s někým takovým...“
Ztichla jsem. Celý život jsem se snažila být tou nejlepší verzí sebe sama. Ale jestli to bylo to jediné, co ho drželo u mě... pak mě možná nikdy opravdu nemiloval. A tehdy mi to došlo. Já jsem nezklamala. To on nepřijal mou skutečnou podobu. Filip nepostřehl, že se ve mně něco změnilo. Pořád čeká, kdy mu slíbím, že se zkusím vrátit „zpátky“. Jenže to už jsem nechtěla...
Už toho mám dost
Když se Filip večer vrátil z práce, věděla jsem, co mu povím. „Nechci pro tebe být jen ozdobou,“ řekla jsem tiše, ale rozhodně.
Zamračil se, jako by mi nerozuměl. „O čem to mluvíš?“
„O tom, že mě nedokážeš milovat takovou, jaká jsem teď.“
Povzdechl si. „Já nic takového neřekl.“
„Nemusel jsi.“
Dlouho se na mě díval, nakonec zakroutil hlavou a vstal od stolu. „Dělej si, co chceš,“ pronesl a odešel do obýváku.
Takže tak. Žádné otázky. Žádná snaha pochopit. Jen lhostejnost.
Tu noc, když jsem v ložnici kojila syna, jsem se rozhodla. Nechci strávit život tím, že budu bojovat o pozornost muže, který mě nedokáže přijmout takovou, jaká skutečně jsem...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
