Facebook
Instagram
Eva měla strach, že přijde o přítele. Zpanikařila a vymyslela si, že je těhotná. Záhy zjistila, že taková lež vztahu neprospěje ani omylem. A musela jít s pravdou ven.
S Tadeášem chodím už tři roky. Náš vztah je plný vzestupů a pádů, asi jako většina vztahů, ale i přesto jsem vždy doufala, že překonáme všechny překážky. Tadeáš je komplikovaný muž, občas trošku nepředvídatelný. Možná právě to mě k němu tak přitahovalo. Chtěla jsem mu být oporou, chtěla jsem, aby se cítil milovaný.
Musela jsem lhát
Když se náš vztah začal rozpadat, byla jsem vyděšená. Ze zoufalství jsem oznámila, že jsem těhotná. Myslela jsem si, že to zachrání naši lásku.
„Opravdu jsi těhotná?“ zeptal se Tadeáš a upřeně se na mě zadíval.
„Ano,“ odpověděla jsem.
„Nevím proč, ale něco mi na tom nesedí,“ řekl a zhluboka si povzdechl.
„To mi nedůvěřuješ?“ vyhrkla jsem. Cítila jsem, jak ve mně narůstá frustrace. Ne z jeho odpovědi, ale z mé lži. Přála jsem si, aby se ta lež stala skutečností, abychom s Tadeášem mohli žít dál spolu. Představovala jsem si náš život s dítětem...
Kamarádka mi promluvila do duše
Prozradila jsem to jenom své nejlepší kamarádce Šárce. Známe se už roky a vždy jsem se na ni mohla spolehnout.
„Evo, musíš mu říct pravdu. Taková lež vás oba může jen zničit...“ pronesla vážně.
„Vím, ale...“
„Žádné ‚ale‘. Představ si, jak se asi cítí. Dělá si falešné naděje...“ řekla a podívala se na mě přísně.
Povzdechla jsem si a zadívala se na šálek kávy, který stydl na stole. Každé její slovo bylo jako jehla zabodnutá přímo do mého svědomí.
„Bojím se, že ho ztratím,“ přiznala jsem a cítila, jak se mi slzy derou do očí.
„Pokud je vám souzeno být spolu, zvládnete to. Ale musíš k němu být upřímná. Lži nikdy nevedou k ničemu dobrému...“ dodala.
Uvědomila jsem si, že už nemohu dál předstírat, že jsem v tom.
Přiznala jsem všechno
„Musíme si promluvit,“ řekla jsem Tadeášovi, když jsem se vrátila domů.
„O co jde?“ zeptal se vážně, zřejmě vytušil, že se něco děje.
„Prosím, prostě mi věř...“ odpověděla jsem a navrhla, že to probereme na večeři s mými rodiči. Měl spoustu otázek, ale neustoupila jsem. A tak souhlasil, že v pátek večer zajdeme k mým rodičům.
Byla jsem hrozně nervózní a ten pátek se blížil tak pomalu... Když jsme pak konečně usedli ke stolu, Tadeáš seděl vedle mě a jeho ticho jen umocňovalo můj strach. Blížil se okamžik, kdy se budu muset přiznat. Podívala jsem se na tváře svých blízkých, na rodiče, kteří mě vždy podporovali, a na Tadeáše, jehož láska pro mě znamenala všechno.
„Chtěla bych něco říct,“ začala jsem nesměle. Všichni se na mě podívali. Začala jsem pociťovat paniku, ale musela jsem pokračovat. „Nejsem těhotná...“ přiznala jsem.
Zavládlo hrobové ticho. Tadeáš na mě hleděl překvapeně, pak se mu v očích objevila bolest. Zasáhlo mě to jako facka.
„Co to má znamenat?“ zeptal se.
„Omlouvám se,“ zašeptala jsem. „Lhala jsem, protože jsem se bála, že tě ztratím. Myslela jsem, že nás to sblíží.“
Moje matka se na mě podívala smutně. Otec jen zavrtěl hlavou. Tadeáš vstal od stolu. „Potřebuju čas, abych si to promyslel,“ řekl a odešel.
Možná ještě není konec
O něco později jsem Tadeáše našla na zahradě. Stál a díval se na hvězdy, které se třpytily na temné obloze.
„Tadeáši,“ řekla jsem tiše a přistoupila blíž.
Podíval se na mě, jeho tvář plná bolesti a zmatku. „Proč jsi to udělala?“ zeptal se smutně.
„Bála jsem se, že tě ztratím,“ odpověděla jsem upřímně. „Náš vztah pro mě znamenal všechno a já nevěděla, jak se vyrovnat s myšlenkou, že o tebe přijdu.“
„Ale taková lež?“ povzdechl si.
„Omlouvám se...“ řekla jsem a začala brečet. „Byla jsem zoufalá. Chtěla jsem, aby bylo všechno v pořádku. Myslela jsem, že nás to znovu sblíží.“
Chvíli jsme stáli tiše, obklopeni jen šuměním větru v korunách stromů.
„Musím o tom všem popřemýšlet. Nevím, jestli ti ještě někdy budu moct věřit...“ dodal a jeho slova se mi do srdce zabodla jako nůž.
Když Tadeáš odešel, cítila jsem se najednou strašně osaměle. To, co se stalo toho večera, navždy změnilo naše životy. Věděla jsem, že náš vztah už nikdy nebude jako předtím. Lež, která se zdála být jediným východiskem, byla jen útěkem od reality.
V následujících dnech jsem se snažila pochopit, co mě k takovému rozhodnutí vedlo. Strach ze ztráty byl silnější než já, než zdravý rozum... Jinak si to prostě neumím vysvětlit.
Tadeáš se mi ozval po týdnu. Byl to zvláštní telefonát, já se pořád omlouvala, on často mlčel. Oba jsme se shodli, že si musíme dát čas na přemýšlení. Možná v tom byla špetka naděje. Naděje, že čas nám pomůže navzájem se pochopit a možná, jednoho dne, obnovit to, co jsem zničila. A já si uvědomila, že nejdůležitější je být upřímná... Hlavně k těm lidem, které miluji...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Vítejte u Hanky Kynychové: Jako první jsme navštívili nový dům, ve kterém má konečně vlastní šatnu
Vítejte u Hanky Kynychové: Jako první jsme navštívili nový dům, ve kterém má konečně vlastní šatnu
Související články
