Fotky vytištěné na látce, kovu i skle: Alžběta Jungrová posouvá hranice klasické fotografie netradičními materiály

Alžběta Jungrová se proslavila jako dokumentaristka a za svá díla získala několik ocenění Czech Press Photo. V posledních letech se věnuje volné tvorbě a ztvárňování různých emocí. „Dva roky jsem uvažovala, že chci skončit. Myslím, že i s věkem (bylo mi v té době 35 let) přijde období, kdy člověk už nechce jenom zaznamenávat to, co se děje kolem něj, ale něco sám vytvářet a říkat něco sám za sebe. Takže se ve fotce stává spíš režisérem než fotografem.“

Průřez z její tvorby jsme si zašli prohlédnout na výstavu I believe, jejímž ústředním motivem je slogan: „Kde končí realita, začíná fikce“. Alžběta Jungrová pouští uzdu své fantazii, svá díla prezentuje na netradičních materiálech a pohrává si se světlem. Stará prádelna, kde svá díla do 15. října 2023 vystavuje, tak ožila novým uměleckým životem. Původně totiž byla zničená požárem a šestnáct let zavřená. Současně s výstavou vychází též kniha I believe, která obsahuje 250 fotografií a jedná se o interaktivní dílo. Snímky nejsou vytištěné pouze na papíře, ale stejně jako v případě výstavy i na dalších materiálech.

Mohlo by Vás zajímat:

Belgická fotografka zachycuje naši proměnu během dne. Jsme jako chameleoni

Alžběta Jungrová objevila kouzlo staré prádelny

Alžběto, právě probíhá vaše výstava ve staré prádelně Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí. Jak jste tento unikátní prostor našla?
Byla to vlastně úplná náhoda, přišel za mnou sám. Loni na podzim jsme hledali prostor na výstavu, kterou jsem připravovala už rok a půl společně s knihou. A někdo mi říkal, že ve fakultní nemocnici je zajímavé místo, kde loni probíhalo Bienále. Já jsem v této nemocnici shodou okolností fotila pár let předtím dokument, a tak jsem zavolala holkám na tiskové oddělení. Do prádelny jsme přišli někdy v listopadu, prostor byl zničený požárem a 16 let zavřený. Můj partner Ondřej byl statečný a rozhodl za nás, že to dáme. A opravdu jsme tam v lednu nastoupili a dva měsíce jsme pak bílili a uklízeli.

V čem je pro vás jako pro fotografku prostor tak výjimečný?
Je to dané atmosférou, která se tady mění už od příchodu. Já jsem to pracovně nazvala –⁠ začíná to peklem, pak je očistec a nakonec nebe. To je atmosféra, kterou dává sám ten prostor. Výjimečnost dotváří světlo, které celý den proměňuje náladu celé výstavy.

Vaše výstava nese název I believe, já věřím. V co věří Alžběta Jungrová?
Jsou to věci, které jsou pro mě podstatné. Takové, ke kterým jsem si časem došla. Především to, že všechno je v našich hlavách a jediné, co je důležité, je to, co cítíme.

Mohlo by Vás zajímat:

Unikátní rodinná sbírka Alfonse Muchy: Pevně věřil, že umění má být dostupné všem, říká jeho vnuk John Mucha

Kde končí realita, začíná fikce

Prolíná se tato myšlenka i vaší výstavou? Má výstava nějaké cykly, podle kterých je rozdělená?
Já tady diváka nechávám plavat, nedávám k fotkám ani popisky. Definovala jsem si jen tři kapitoly, které prochází výstavou. Ale dalo by se říct, že výstava je kombinací mého subjektivního dokumentu, deníkového záznamu, ve kterém se stírá realita a fikce. Pak jsou to výtvarné černobílé snímky, na kterých jsem ztvárňovala své pocity skrz modelky. A celým dílem se prolíná taková Alenka v říši divů a svět za zrcadlem.

Kde končí realita a začíná fikce, tak zní i ústřední motiv vaší výstavy. Děláte i komentované prohlídky pro diváka, který by rád znal vaši hranici mezi těmito světy?
Připravujeme dvě komentované prohlídky, jedna z nich proběhne tuto neděli 17. září od 18 hod, vchod do prádelny je Faustovým domem. Samozřejmě je dobré, když k tomu přidám vysvětlivky. Ale doporučuju, ať si návštěvníci výstavu projdou sami a nechají ji na sebe působit. Každý cítíme něco jiného, když vidíme stejnou věc, nejlepší je nechat to sám v sobě zpracovat.

Mohlo by Vás zajímat:

Retro výstava odhaluje, na co Češi nostalgicky vzpomínají: Vytáčecí telefon, magnetofon nebo šaty Helenky Vondráčkové

Fotky na kovových deskách

Vy ráda posouváte hranice tvorby nejenom při focení, kdy využíváte různé průhledy, odrazy, zrcadla, koláže, ale taky ve finálním zpracování fotografie a tisknete je na různé materiály, ať už je to textilie, sklo, kov a podobně. To už víte dopředu, na co budete tisknout a pracujete pak třeba i jinak se světlem?
Je to půl na půl. U něčeho už to dopředu vím, nebo když už mám něco odzkoušené, jako třeba kovové desky, tak o tom už přemýšlím dopředu při focení. Ale je to pokus omyl. Byla to náhoda. V rámci výstavy v klášteře v Rajhradu jsem byla dotlačena, jít cestou nestandardních materiálů. Ten prostor byl bez oken, měnila se tam vlhkost i teplota, takže jsem věděla, že klasické printy by nevydržely půl roku. A tak jsme hledali nějakou alternativu, která má šanci přežít.

Začali jsme zkoušet plexiskla a látky, o kterých jsme věděli, že tu životnost mají. A samozřejmě, když se do toho člověk ponoří a začne objevovat, co všechno se v postprodukci a v té finální fázi ukrývá, tak je to nekonečné. Nově jsem se spojila s firmou PrůšaLab, která se věnuje 3D tisku a novým metodám, a i oni přicházejí ze spoustou nápadů.

Mohlo by Vás zajímat:

GLOSA o rapu: Kalhoty s rozkrokem proklatě nízko přežily dobu. Modlou puberťáků je stále Eminem (50), ale i Yzomandias (31)

Od dokumentu ke stylizované fotografii

Začínala jste jako fotoreportérka a fotila i válečné konflikty. V jakém momentu nastala ta změna, kdy jste si řekla a dost a začala jste se se stylizovanou fotografií a fotografickými cykly?
Bylo to podle mě únavou. Posledních deset let, kdy jsem se věnovala dokumentům, jsem hodně cestovala. Bylo to fyzicky i psychicky náročné. Dva roky jsem uvažovala, že chci skončit. Myslím, že i s věkem (bylo mi v té době 35 let) přijde období, kdy člověk už nechce jenom zaznamenávat to, co se děje kolem něj, ale něco sám vytvářet a říkat něco sám za sebe. Takže se ve fotce stává spíš režisérem než fotografem.

A pak přišla cesta do Sudánu a s ní i ten zlom. Přiletěla jsem domů a zavolala jsem do agentury, že končím. Pak jsem položila telefon a říkala jsem si, co budu dělat, když jsem focením budovala kariéru. Začala jsem vytvářet koláže a pak se to překlopilo do stylizovaných věcí, v nichž už pracuji s nějakou svojí emocí.

Co dalšího Alžběta Jungrová v rozhovoru prozradila?

• Jak fotila cyklus se ženami v ženské věznici ve Světlé nad Sázavou
• Jaké snímky se dají pořídit v ulicích New Yorku
• Proč ráda fotí české tradice
• Jak musela na výstavu udělat výběr ze 160 000 fotek
• Co patří mezi její fotografické sny
  

Galerie Fotky vytištěné na látce, kovu i skle: Alžběta Jungrová posouvá hranice klasické fotografie netradičními materiály

+ 17 fotek + 18 fotek