Gábina (41): Manžel tvrdil, že moje práce je ponižující. Já to ale vidím jinak

Když jsem přišla o práci, můj svět se zhroutil. Já, tak respektovaná zaměstnankyně, jsem najednou skončila na ulici? Strávila jsem tam spoustu let, začala jsem jako stážistka hned po ukončení studia a postupovala výš. Snažila jsem se považovat tu firmu za svůj domov. A oni se mnou zacházeli jako s nepotřebnou věcí...

Mohlo by Vás zajímat:

Martina (32): Kamarádce chodím uklízet barák, ale ty peníze jsou těžce vydřené. Prasata v chlévě udělají méně nepořádku

Po čtyřicítce jsem byla bez práce

„Najdeš si jinou práci,“ utěšoval mě manžel, ale jeho obličej byl zachmuřený.

No jo. Hypotéka, splátka na ledničku, dceřina rehabilitace, kterou zdravotní pojištění nekrylo... Všechno stálo peníze a my neměli žádné úspory. Musela jsem si najít práci opravdu rychle, aby se situace nezhoršila z té špatné na tragickou.

Ale kde a jak? Žili jsme v malém městě, většina obyvatel odjela za prací do zahraničí nebo do větších měst. Nemohla jsem jen tak utéct, protože jsem každý den doma musela cvičit s dcerou. Čas pro mě byl nesmírně důležitý, ale přece jen bylo potřeba něco jíst...

„No, musíš se postavit realitě čelem a jednat, místo abys litovala sama sebe,“ řekla jsem si jednoho večera. Druhý den ráno jsem odvezla dceru do školy, otevřela tři pracovní portály a... bylo mi smutno. Našla jsem dvě průměrně zajímavé nabídky: jedna vyžadovala založení vlastní živnosti, druhá byla stáž, po které by možná, ale jen možná, mohla následovat pracovní smlouva.

Zrušila jsem několik filtrů a objevily se další nabídky, ale to nezvýšilo moje šance. Neměla jsem zkušenosti v prodeji, neznala jsem nové technologie... No dobře, poslala jsem životopisy a věřila, že se mi nakonec někdo ozve.

Uplynul den, pak dva. Z toho byl týden a měsíc... Nic. Šla jsem na dva předběžné pohovory. Byla to ztráta času. Hledali někoho se zdravotním postižením nebo studenta, který by si chtěl přivydělat. Plat také nebyl nic moc.

Mohlo by Vás zajímat:

Vlasta (54): Už rok nemůžu najít práci. Manžel mě posílá dělat uklízečku, ale já nechci nic podřadného

Nebyl to hloupý nápad

Pozvala jsem kamarádky na kafe a kus koláče, aby mi poradily, jak můžu změnit svou situaci.

„Najala bych tě...“ povzdechla si Olga (40). „Ale nevíš nic o účetnictví.“

No, to je pravda, nevěděla jsem, a Olga vedla malou firmu, která zajišťovala účetnictví pro jiné malé firmy.

„Já bych chtěla chvíli nepracovat,“ posteskla si Hanka (41), ale rychle se opravila. „Omlouvám se za ten hloupý komentář. Práce na dvou frontách mě vyčerpává...“ pronesla. Byla samoživitelka a pracovala na jeden a půl úvazku, aby nějak vyšla. „Nemám čas na odpočinek, nemám čas ani uklidit. U vás je tak čisto, že se ve všem můžu vidět. A u mě... stydím se někoho pozvat...“

„Přestaň,“ mávla jsem rukou. „Nudím se, nemám co dělat, když je dcera ve škole a manžel v práci. Tak uklízím! Ale tím účet v bance nenaplním.“

„To je ono!“ Hanka najednou vykřikla radostí.

„Co?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Co kdybys přišla jednou za čas ke mně a uklidila mi byt? Zaplatím ti!“ odpověděla. „Neuraz se, ale raději strávím čas s dcerou, než drhnutím kuchyně. Ty si vyděláš, já mám volno a obě jsme spokojené. Navíc ti důvěřuji. Nechci si domů pouštět cizí lidi.“

„Vlastně...“ řekla Olga. „U mě bys to také mohla proletět s koštětem. Nesnáším úklid a nutím se do toho. Raději bych vydělávala peníze...“

„Holka, víš, kolik si uklízečky účtují za mytí oken?“ Katka (40) se chytila za hlavu. „Před Vánoci máma trvala na tom, aby se umyla okna pro Ježíška, ale sama už na to neměla sílu. Utratila jsem za to polovinu úspor. Ale štěstí mé mámy stojí za všechny peníze, že?“

Mohlo by Vás zajímat:

Jitka (29): Platíme tchyni za to, že nám chodí uklízet. Okolí nás odsoudilo

Myslel si, že je to pod moji důstojnost

Když manžel přišel domů, řekla jsem mu o návrhu mých kamarádek. Usmál se, jako by kousl do citronu. Byl naštvaný a znechucený. Opravdu? Vážně chci uklízet cizí domy? Jasně, že nechci. Nesnila jsem o tom, že budu uklízečka. Raději bych pracovala v klimatizované kanceláři, oblečená v saku a sukni, ale protože jsem takovou nabídku nedostala, nemůžu si teď dovolit být vybíravá.

„Je to tvůj život, dělej, jak chceš,“ řekl. „Pokud tě to neponižuje, nebudu ti bránit.“

Trochu jsem se styděla brát peníze od známých, zvlášť když to byly slušné peníze. Tak jsem pracovala jako divá, aby byly holky šťastné a já spokojená, že přináším domů poctivé peníze.

„Poslyš... byl u nás dceřin kamarád...“ volala mi jednou večer Hanka. „A když si ho máma vyzvedávala, začala mi říkat, jak moc mě obdivuje, protože mám dvě práce a ještě mám čas uklízet. Řekla jsem jí, že za ten pořádek můžeš ty, a dala jí tvé telefonní číslo. Doufám, že se na mě nezlobíš.“

Byla jsem překvapená a vděčná, že mě doporučuje jiným. Brala jsem úklid jako dočasnou práci, dokud nenajdu něco, co by odpovídalo mým schopnostem. Ale protože zájemců o mé služby bylo více, samozřejmě jsem souhlasila. Výsledkem bylo, že jeden plně spokojený klient se zeptal, jestli bych mohla uklízet u něj jednou týdně natrvalo. Proč ne?

Pak se to rozjelo. Moje telefonní číslo kolovalo mezi známými a známými mých známých. Když jsem měsíc poté sečetla své výdělky, byla jsem ohromená. Nejenže jsem vydělávala více než předtím v kanceláři, ale mohla jsem se také pochlubit vyšší výplatou než můj manžel.

„No, kdo by si pomyslel, že je to tak dobře placená práce,“ manžel zavrtěl hlavou.

Mohlo by Vás zajímat:

Alžběta (30): Najal si mě jako uklízečku, jeden moment vše změnil. Teď je to i můj domov, kde uklízím

Byla jsem na sebe pyšná

Moje výdělky rychle rostly a rozhodla jsem se založit si vlastní úklidovou firmu. Musela jsem platit odvody a daně, ale pořád jsem si vedla skvěle. Zvlášť když jsem měla čím dál víc zakázek. Seznam mých klientů se neustále rozšiřoval, až jsem nakonec musela některé lidi odmítat, protože den má jen 24 hodin.

Zpočátku jsem se nerada přiznávala, čím se živím. Když jsem byla teenager, práce uklízečky byla považována za tu nejhorší na světě. Učitelky jí strašily lenivé holky. Ale teď jsem na vlastní kůži pocítila, že mě nikdo nepovažoval za podřadnou osobu. Naopak, moji klienti se nemohli dočkat a netrpělivě očekávali mou návštěvu.

Pro starší lidi, u kterých jsem pracovala, byly moje návštěvy příjemným únikem z šedé každodennosti, protože si mohli s někým popovídat. Ti mladší a velmi zaměstnaní se chtěli vrátit do čistého domova, takže mi za to byli velmi vděční. Rychle jsem se přestala stydět a hrdě jsem říkala, čím se živím.

Začala jsem tu práci mít ráda a byla jsem s ní spokojená. Zvlášť když jsem se podívala na účet a byla si jistá, že mám dost peněz na další měsíc. Měla jsem flexibilní pracovní dobu, což byla další výhoda vzhledem k tomu, že jsem se musela starat o dceřinu rehabilitaci.

Manžel už přestal krčit nos nad tím, jak si vydělávám. Z náhodného nápadu mých kamarádek se stalo úspěšné podnikání. Rok po založení firmy jsem přijala svou první zaměstnankyni. Byla to sestra kamarádky, kterou vyhodili hned po návratu z mateřské dovolené. Ženy si musí pomáhat. Květa (35) měla obrovskou motivaci a velmi se snažila. Dostávaly jsme stále více zakázek a byly jsme rády, že jsme zvládly nevyzpytatelnou situaci, kterou nám osud přichystal. Kromě zaměstnankyně jsem získala i novou kamarádku...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Simona (42): Když jsem zjistila, co dělá paní na úklid v našem domě, málem mě trefil šlak

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.