Facebook
Instagram
Hana je šikovná a inteligentní mladá žena. Není divu, že se v práci rychle dočkala povýšení. Jenže pak začalo pravé peklo. Zejména muži o ní šíří pomluvy, že se musela s někým vyspat, protože na novou pozici prý nemá.
Na základní škole mě chemie moc nebavila, ale možná to byla vina učitele, který nás nedokázal nadchnout. Nebo jsem musela dospět? Těžko říct. Každopádně už na střední jsem v ní vynikala. Účastnila jsem se olympiád a soutěží a vždycky jsem byla na stupních vítězů. Bohužel jsem neměla stejné nadání pro fyziku. Zato matematika byla moje silná stránka.
Kamarádka mi dohodila zaměstnání
„A co z toho budeš mít, holčičko? Budeš učit ve škole?“ lamentovala moje máma, když jsem vystudovala s vyznamenáním.
„Učení není špatná práce a mě baví učit,“ bránila jsem se. Když je člověk mladý, cítí se neporazitelný a vždycky vidí budoucnost v růžových barvách.
Česko bohužel není Amerika a zaměstnavatelé se o absolventy zrovna nepřetahují. Mezitím mě touha učit opustila. Jenže jsem nemohla zůstat bez práce. Rychle jsem si našla místo v supermarketu jako pokladní, ale nevzdala jsem to. Rozhodla jsem se, že si najdu něco ambicióznějšího.
„Hano, co kdybys zkusila práci u nás? Zrovna hledají někoho s tvým vzděláním,“ řekla mi jednoho dne moje kamarádka Tereza, která pracuje ve firmě vyrábějící léky.
Znělo to jako dobrý nápad, přestože šlo o pozici na nejnižší úrovni, měla jsem být jedna z těch „včeliček“ v produkci. Práce na směny nebyla ideální, ale na druhou stranu nabízela flexibilitu a možnost vyhnout se rutině – nebo jsem si to aspoň namlouvala.
Mám novou práci
Šla jsem na pohovor a vzali mě. Měla jsem radost, že konečně budu dělat něco zajímavějšího. Mohla jsem využít své znalosti a zároveň se učit nové věci. Měli jsme různá školení, porady, učili se pracovat na nových strojích a s moderními technologiemi, stále se něco dělo. Byla jsem spokojená, i když tým, ve kterém jsem pracovala, nebyl zrovna nejlepší.
Jako ve většině podobných firem, i tady pracovali hlavně muži. Byla jsem jediná žena v týmu a v celé firmě nás bylo málo. Myslím, že se mnou a Terezou nás bylo možná tak dvanáct žen, přičemž firma měla asi sto zaměstnanců. Nemluvím teď o uklízečkách nebo sekretářkách, ale o těch, kdo se zabývají výrobou.
„Lidé jsou různí a když je nás tolik, není se co divit, že se neskamarádíš se všemi,“ řekla Tereza, když jsem jí svěřovala, že mi atmosféra v práci úplně nesedí.
Měla pravdu. Kvůli atmosféře jsem tam nepracovala. A tak ubíhaly dny, týdny a měsíce. Rychle se ukázalo, že patřím mezi lepší zaměstnance. Byla jsem na sebe hrdá, protože některé z mých nápadů se dokonce ujaly.
„Šéf tě chce vidět,“ řekl mi jednoho dne můj manažer. Trochu jsem ztuhla, protože šéf se moc nebavil se zaměstnanci. S bušícím srdcem jsem šla do jeho kanceláře.
„Dobrý den, Hano, posaďte se,“ řekl a ukázal na židli naproti jeho stolu. Nervózně jsem si sedla.
„Potřebujeme mladé lidi s energií, nápady a chutí pracovat. Nic se nerozvíjí bez inovací a touhy učit se...“
Tehdy mě napadlo, že dostanu padáka.
„Rád bych vám nabídl místo projektového manažera. Potřebuji někoho s vizí, kdo dohlédne na průběh práce a zároveň bude mít nápady, jak to dělat lépe...“
Dočkala jsem se povýšení
Nemohla jsem tomu uvěřit. Pracovala jsem tam jenom půl roku! Konečně jsem mohla mít větší vliv a realizovat se. Sedla jsem si, vstala, zase si sedla a znovu vstala. Když viděl můj „tanec“, rozesmál se.
„Beru to jako ano,“ pronesl pobaveně.
„Promiňte, myslela jsem, že mě chcete vyhodit...“
„Nevím, jak jste na to přišla,“ usmál se.
„Jsem tady jedna z mála žen a nemyslela jsem si, že bych po tak krátké době mohla získat takovou pozici.“
„Nejde o to, jak dlouho tu člověk pracuje. Důležité jsou znalosti, dovednosti, iniciativa a další schopnosti, které jsou potřeba pro tuhle práci...“
Celý den jsem měla úsměv na tváři. Pochlubila jsem se Tereze a ta mě hned objala.
„Vždycky jsem věděla, že jsi šikovná, ale nečekala jsem, že mě tak rychle předběhneš!“ smála se. Nebylo v tom ani trochu zloby. Náš vztah se kvůli tomu nezměnil. Bohužel to nemohu říct o většině mužů u nás ve firmě. Čekala jsem, že někteří mohou být závistiví nebo žárliví, ale to, co se stalo, mě šokovalo.
Začalo opravdové peklo
Když se všichni dozvěděli, že mám novou pozici, jen málokdo reagoval jako Tereza. Překvapilo mě, jak krutí někteří lidé mohou být.
„Jak mohli povýšit zrovna Hanu? Ať si radši otevře kosmetický salon, než aby se věnovala serióznímu výzkumu,“ zaslechla jsem v jídelně za sebou ženský hlas. Ani jsem se neotočila. Proč taky? Už měla svůj názor. Jasně, nejsem zrovna ošklivá, ale to neznamená, že bych nemohla mít rozum.
„Slyšela jsi to?“ zeptala jsem se Terezy, která seděla vedle mě.
„Bohužel...“ povzdechla si. „Obdivuji tvůj klid."
„Hádat se s takovými lidmi nemá smysl,“ odpověděla jsem.
Takové situace se ale začaly objevovat častěji. Nejhůř reagovali muži. Kromě té jedné poznámky v jídelně jsem od žen už neslyšela nic nepříjemného. Zato muži se začali chovat, jako bych měla nějakou nakažlivou nemoc. Mlčeli, když jsem vešla do místnosti, na chodbách se mi vyhýbali...
Myslí si, že jsem s někým spala
Jednou, když jsem čekala na výtah, stál vedle mě můj bývalý manažer a dva kolegové z týmu. Všichni jsme se zdvořile pozdravili.
„S kým jsi spala, že jsi dostala tu práci?“ pronesl manažer, když jsme nastoupili do výtahu.
„Prosím?“ myslela jsem, že jsem se přeslechla.
„Je tolik chlapů, co tu pracují roky, mají víc znalostí a dovedností, a ty... holka, co tu pracuje půl roku?“
Vystoupila jsem, jakmile se dveře výtahu otevřely. Utíkala jsem chodbou a brečela. Nemohla jsem tomu uvěřit. Jak se ukázalo, někdo to nahlásil řediteli, protože ještě ten den všem přišel e-mail. Nepamatuji si přesně, co v něm bylo, protože jsem ho četla přes slzy, ale psalo se tam, že kdokoli, kdo se bude takhle chovat, přijde o práci. Takové chování je nepřípustné a místo toho, aby útočili na mladou talentovanou ženu, která je navíc hezká, by si z ní měli brát příklad...
Bylo mi o něco lépe. Cítila jsem podporu, ale stále nemůžu zapomenout na všechny ty kruté poznámky a pohledy. Snažím se pracovat jako dřív, jenže je těžké udržet stejnou energii a úsměv. Atmosféra je lepší… nebo spíš... nikdo už nahlas neříká ty odporné věci. Tak snad bude možné zase normálně pracovat...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Pavlína Jágrová o slavném strýci: Jaromír mě v podstatě vychoval, vlastního tátu jsem nepoznala
Pavlína Jágrová o slavném strýci: Jaromír mě v podstatě vychoval, vlastního tátu jsem nepoznala
Související články
