Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Paní Hana dostala od svých dcer poutní zájezd do Itálie. Odmítla, protože nemá ráda, když jí někdo organizuje život. Rozmyslela si to na poslední chvíli a dnes si tu cestu nemůže vynachválit. Pobyt v cizině jí změnil život.
Můj život byl vždycky uspořádaný, předvídatelný a hlavně – zcela pod mou kontrolou. Práce, domácnost, nákupy, vaření, to všechno mělo svůj čas a místo. Nemám ráda cestování, obzvlášť když ho organizuje někdo jiný. Když mi moje dcery s nadšením podaly letenky na poutní zájezd do Itálie, který koupily pro mě a moji sestru Evu, okamžitě jsem věděla, že to nepřipadá v úvahu. Kdo se postará o dům?
Nechtěla jsem jet na poutní zájezd
Eva naopak radostí skoro pištěla. Objímala holky, děkovala jim a slibovala, že to bude úžasné dobrodružství. Já jen pevně sevřela rty.
"To je nádherný dárek," řekla Eva a významně se na mě podívala. "Hanko, my prostě musíme jet."
"Nemusíme," odpověděla jsem chladně. "Navíc si to skvěle užiješ i beze mě."
Dcery se mě snažily přesvědčit. Tvrdily, že pár dní odpočinku mi jen prospěje, že cestování rozšiřuje obzory a že budu litovat, pokud nepojedu. Ale já jen vrtěla hlavou. Ne, ne, ne.
Eva mě do ničeho netlačila, ale bylo mi jasné, že čeká na chvíli, kdy budeme samy. A skutečně, jakmile se za holkama zavřely dveře, posadila se naproti mně se založenýma rukama.
"To myslíš vážně?"
"Co myslíš?"
"Myslím, že máš strach."
"Nemluv hlouposti," ohradila jsem se.
"Bojíš se vystoupit ze své rutiny..." pronesla vážně.
"Ne každý je tak spontánní jako ty," utnula jsem rozhovor. Přesto mi ten nápad vrtal hlavou.
Rozmyslela jsem si to
Eva už o zájezdu neřekla ani slovo. V den, kdy se mělo odjíždět, jsem to nevydržela a zavolala jí. "Ty opravdu jedeš?" zeptala jsem se.
"Samozřejmě."
"Sama?" opáčila jsem.
"Co jiného mi zbývá? Vždyť si s tím daly takovou práci..."
V tu chvíli jsem se rozhodla. Vrhla jsem se ke skříni a začala jsem házet oblečení do kufru. Dcera zatím za mě řešila odbavení. Na letiště jsem dorazila na poslední chvíli, s kufrem v ruce jsem sprintovala terminálem. Eva tam stála se zavazadlem u nohou a nevěřícným výrazem v obličeji. "Ty fakt jedeš?" zeptala se.
Chvíli jsme na sebe ohromeně hleděly, pak jsme propukly v smích.
"Vypadá to tak..." pronesla jsem vesele.
Nemohla jsem uvěřit, že stojím na letišti, připravená na cestu, která mi ještě ráno připadala jako naprostý nesmysl.
V Římě se mi líbilo
Když nám letuška ukázala naše sedadla, vyměnily jsme si zmatené pohledy. Seděly jsme uprostřed řady čtyř sedadel, namačkané mezi cizími lidmi. Eva se okamžitě dala do řeči se starším pánem, který, jak se ukázalo, byl vysloužilý učitel dějepisu. Já měla po boku ženu, která celou cestu luštila křížovky a neustále popotahovala nosem.
"Aspoň moc nemluví," pomyslela jsem si s úlevou.
Ale za chvíli se ke mně naklonila Eva "Hanko, víš, že ve středověku byly poutě mnohem nebezpečnější než dnes? A že..."
Sykla jsem na ni, aby byla zticha. Ale nezlobila jsem se. K mému překvapení jsem pocítila lehké vzrušení z toho, co nás čeká.
První dny poutního zájezdu byly intenzivní. Ranní mše, prohlídky památek, dlouhé procházky římskými uličkami. Byla jsem přesvědčená, že mě to bude vyčerpávat, ale k mému úžasu jsem si to začala užívat. Možná to bylo tím, že jsem se nemusela starat o vaření, úklid a povinnosti. Nebo tím, že Eva se radovala ze všeho – od vůně kávy na Svatopetrském náměstí až po zvuk kroků na dlažebních kostkách...
Můj život se změnil
Návrat domů byl jiný, než jsem si představovala. Dcery na mě překvapeně hleděly, když jsem místo stížností vyprávěla veselé historky. Eva, jako by se nic nestalo, začala plánovat další cestu. "Hanko, co bys řekla na Portugalsko?" navrhla.
"Asi nemám na výběr, co?" zeptala jsem se a teatrálně si povzdechla.
Vrátila jsem se ke svému každodennímu životu, ale něco bylo jinak. Už mě nerozhodilo, když věci nešly podle plánu. Ani rozbitý talíř z mojí oblíbené sady mě nestresoval.
Pak jsem jednoho dne zavolala sestře. "To Portugalsko možná není tak špatný nápad..." nadhodila jsem.
V telefonu bylo chvíli ticho, pak se ozval výkřik radosti: "Já to věděla!"
A najednou mi došlo, problémem nikdy nebyly cesty. Problém jsem byla já, uzavřená ve své ulitě a každodenní rutině. Teď je to jiné. Snad poprvé v životě mám pocit, že se kolem mě opravdu něco děje...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
