Snad každý člověk je zvyklý na určitý pořádek a hygienu. Potíž ale nastává tam, kde zažité zvyklosti zacházejí do krajností. Matka Jany, jejíž nejlepší kamarádkou byla od školy Hanka, ztělesňovala pravý opak bordeláře. Neustále uklízela, každého napomínala a v návalu „pořádkových záchvatů“ nejednou vyhodila i potřebné věci.
S Janou jsme byly od základky nerozlučná dvojka. Spojovaly nás názory na školu, ale i vkus na hračky, šaty či film… Co nás však diametrálně odlišovalo, byl přístup našich matek k úklidu a organizaci domácnosti. Zatímco moji rodiče bývali velmi benevolentní a nikdy by mi nic nevyhodili, ač se jim třeba stokrát nelíbila, Jančina máma leckdy vygruntovala tak, že dceři nezbyly ani věci do školy…
Kamarádčina máma vyhodila naše literární dílo
Jednou jsme totiž ve dvojici získaly zajímavý domácí úkol. Společně jsme vymyslely příběh o sloní princezně, a zatímco já kamarádku inspirovala, Janka tvořila skrze slova text. Už u ní doma v pokojíku jsme věděly, že na hodině literatury získáme jedničku. „Literka“ bývala v rámci českého jazyka vždy v pondělí.
Jenže když důležitý den přišel, byla už ráno u domu Janka podivně bledá. Sešit totiž zmizel a spolu s ním i literární dílo, které tehdy nešlo nijak zálohovat. Malér! Z očekávané jedničky vznikla pětka a to poslední, co češtinářku jako omluva zajímalo, bylo, že je Janina máma přehnaně pořádkumilovná a sešit o víkendu omylem vyhodila při úklidu.
V pračce skončil i můj mobil
Byla jsem naštvaná a rozhořčení se stupňovalo. Jana totiž mívala např. i některé pěkné – sběratelské – hračky, které stály stovky korun, ale nikdy se u ní doma moc neohřály. Nejvýše po roce je máma vždy sebrala, a buď rovnou vyhodila do odpadků, nebo věnovala dětskému domovu. Jistě, druhému nemusí takový přístup připadat zlý, jenže!
Vrchol nadešel v létě, kdy jsem u Jany zapomněla mikinu s mobilem v kapse. V časech našeho dětství nešlo o nic výjimečného. Býval malý, tlačítkový a sloužil pouze na telefonáty či SMS. Janina máma tehdy ve velkém prala a do cesty jí přišla i má mikina… Samozřejmě, že mobil skončil v pračce a já pak doma dostala vyhubováno, kolik peněž stál, proč ho ničím a že si vymýšlím.
Na štěnice byla kamarádčina máma krátká
Janě jsem tehdy od plic řekla, co si o její mámě myslím. Jenže to nevedlo k ničemu dobrému. Začaly jsme si dělat zbytečné naschvály, a když jsem jí pak tajně sebrala jednu panenku, která by bez mého zásahu také brzy skončila někde na smetišti, bylo zle. Ke konci základky jsme se rozešly a já pak roky nevěděla nic o ní ani o její mámě. Až jednou, kdy jsem zamířila na kontrolu k naší obvodní lékařce, seděla mezi čekajícími povědomá tvář. Protože si ale držela kapesník u obličeje, musela jsem chvíli ostřit zrak. Byla to Janina matka!
„Dobrý den!“ pozdravila jsem slušně a ona pokývala hlavou. Nejen obličej, ale i ruce jí pokrývaly zvláštní růžové fleky. Nemusela jsem se ani ptát proč. Jančina máma totiž začala s hororovým příběhem o štěnicích sama. Že prý musela skoro všechno vyhodit, gauče a postele přečistit a všude, kde to jen šlo, zavěsit česnek, o který se dodnes návštěvy bouchají do hlavy už ve dveřích…
Chvíli jsem nechápavě zírala, pak mě přemohl úsměv. „Taková uklízečka a převálcují ji štěnice?“ uchichtávala jsem se škodolibě venku, protože, jak známo, kvalita úklidu na výskyt štěnic vliv nemá. Jediné, čeho ale vážně lituji, je pokažené přátelství s Jančou, která se prý mezitím vdala do zahraničí a zůstala mi po ní už jen ona odcizená panenka…