Facebook
Instagram
Paní Helena se rozhodla, že pojede na dovolenou do Španělska. Nedávno prodělala zápal plic a mořský vzduch jí udělá dobře. Její dcera na to má jiný názor, je jí líto těch peněz.
Někteří lidé říkají, že po šedesátce následuje "poslední úsek cesty k věčnosti". Prý bychom se v tomto věku měli vzdát veškerého potěšení a klidně čekat na nevyhnutelné. Ale podle mě to je naprostý nesmysl! Po šedesátce jsem si začala užívat života a každý den prožívat naplno.
Moje dcera Sylvie (39) by mě nejraději viděla v dřevěné bedně pod silnou vrstvou hlíny a s mramorovou deskou nahoře. Musím ji však zklamat, protože se nikam nechystám.
Snila jsem o dovolené ve Španělsku
Miluju léto. Když slunce pořádně hřeje, opravdu cítím, že žiju. Zvláště když mohu odpočívat na nějakém malebném místě. Letos jsem si naplánovala dovolenou ve slunném Španělsku. Mám slušný důchod, žiji sama a nemám žádné závazky, které by mě omezovaly.
Před pár měsíci jsem prodělala těžký zápal plic a komplikace s tím spojené mě trápí dodnes. Můj lékař mě chtěl poslat na léčebný pobyt do sanatoria, ale odmítla jsem.
„Ne, pane doktore. Mám sedět mezi lidmi mého věku a poslouchat jejich příběhy o nemocích? Vám za to platí, mně ne,“ argumentovala jsem.
„Paní Heleno, pro váš dýchací systém by to bylo dobré,“ trval na svém.
„Tak pojedu na dovolenou do nějaké příjemné země. Léčebný pobyt mezi seniory má čas, možná za pár let... Zatím si chci užívat života a vidět svět,“ nevzdávala jsem se.
Jak jsem řekla, tak jsem udělala. Po návratu domů jsem zkontrolovala své úspory a prohlédla si nabídky cestovních kanceláří. Potěšilo mě, že Španělsko není mimo mé finanční možnosti. Rezervovala jsem si dvoutýdenní zájezd s ubytováním a stravou v příjemném hotelu přímo u pláže. Musela jsem si připlatit za pokoj s výhledem na moře, ale myslím, že to stálo za to. Koneckonců, nejlepší suvenýry z dovolené jsou krásné vzpomínky. A nic se nevyrovná pohledu na slunce zapadající za horizont...
Dcera byla šokovaná
Druhý den mě navštívila Sylvie.
„Čeká nás horké léto,“ řekla.
„Ano, ale mně to vyhovuje.“
„Mami... Vedra nedělají lidem v tvém věku dobře.“
„Zlatíčko, nejsem tak stará,“ zasmála jsem se. „Navíc se cítím lépe, když teploměr ukazuje třicet stupňů nad nulou než pod ní.“
„Hlavně nezapomeň, že se musíš dobře hydratovat.“
„Pamatuju na to. Nemusíš se o mě bát. Máte nějaké plány na dovolenou?“ změnila jsem téma.
„Martin pronajal malou chalupu na venkově. Čeká nás idylické léto. Chtěla jsem ti navrhnout, abys jela s námi. Ale pak mě napadlo, že po tom zápalu plic bys měla odpočívat.“
„Budu odpočívat, ale na pláži ve Španělsku,“ oznámila jsem.
„Plánuješ cestovat? Zbláznila ses?“
„A proč ne?“ podivila jsem se.
„Neuvědomuješ si, jak vážný je tvůj stav? Vždyť jsi v té nemocnici málem zemřela!“
„Nepřeháněj. Nemoc je za mnou. Je pravda, že mě stále trápí komplikace, ale konzultovala jsem to s lékařem. Řekl, že zdravý vzduch mi prospěje.“
„Pokud je to tak, proč ti nenavrhl nějaké hezké sanatorium?“
„Navrhl, ale odmítla jsem. Raději půjdu na slunný jih, než abych strávila celé dny v sanatoriu.“
Myslí jen na peníze
„To je od tebe sobecké,“ zabručela po chvíli.
„Sobecké?“
„Ano! Peníze, které utratíš za dovolenou, bys měla ušetřit. Moc času ti už nezbývá. Měla bys něco nechat pro mě a svá vnoučata.“
Taková je ta moje Sylvie. Peníze měla vždycky na prvním místě. V tomto ohledu se podobá svému otci. Říká se, že o mrtvých by se mělo mluvit dobře nebo vůbec. Naštěstí mě společenské konvence nezajímají. Můj manžel Jan byl dobrý člověk, ale štědrost nebyla jeho silnou stránkou. Vlastně byl docela skrblík a Sylvie je stejná.
Když byla malá, navštěvovala své prarodiče jen tehdy, když věděla, že od nich něco dostane, obvykle hned po vyplácení důchodu. Když dospívala, neustále ode mě něco chtěla. Nikdy se nezeptala, jestli si to mohu dovolit. Prostě přišla s konkrétními požadavky a já obvykle ustoupila.
Každý rodič chce svému dítěti pomoci, ale s odstupem času mohu říct, že zneužívala mou dobrotu.
Nevzdám se svých plánů
Teď má Sylvie svou vlastní rodinu. Oba s manželem pracují a nestrádají. Stáří je čas, kdy člověk musí myslet především na sebe a na své potřeby. Sylvie však má na tuto věc jiný názor.
Podle ní bych měla šetřit každou korunu, abych zanechala co největší dědictví. Ani se nesnaží skrývat, že očekává, že brzy bude po mně. Když jsem ležela v nemocnici, zeptala se mě na přístup k mému bankovnímu účtu. Řekla jsem jí, že se zatím na onen svět nechystám.
„Jsi stará a nemocná, takže se může stát cokoliv...“ odpověděla tehdy. Dnes jsem si na ta slova vzpomněla, když jsme se bavily dovolené ve Španělsku. Může říkat, co chce, ale mé rozhodnutí neovlivní.
„Zlatíčko, nemyslíš, že si taky zasloužím ještě něco od života?“
„Upřímně? Ne. Už máš odžito. Teď bys měla zajistit, aby mně a tvým vnoučatům nic nechybělo. To je tvoje povinnost.“
„Mýlíš se. Jsi dospělá, takže péče o tvou rodinu je tvoje povinnost. Já jsem své povinnosti splnila. Dala jsem ti střechu nad hlavou, krmila tě, oblékala, vychovávala a vzdělávala. Zbytek je čistě na mé dobré vůli. A nemám v úmyslu vzdát se potěšení jen proto, že to ode mě očekáváš. Až budeš v mém věku, pochopíš, že v životě přijde čas, kdy se musíš začít hýčkat. A nespoléhej příliš na dědictví, protože mám v plánu žít ještě spoustu let a vidět víc než jen španělské pobřeží...“
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Andrea Verešová zažila obtěžování i šikanu kvůli vzhledu: V Paříži mi chtěli operativně prodloužit nohy
Andrea Verešová zažila obtěžování i šikanu kvůli vzhledu: V Paříži mi chtěli operativně prodloužit nohy
Související články
