Facebook
Instagram
Paní Helena byla dlouho pyšná na svých pět dětí. Jsou vzdělané, úspěšné a mají vlastní rodiny. Před časem ale zjistila, že možná udělala chybu ve výchově. Je nemocná a potřebovala by někoho k sobě. Jenže žádné z dětí na ni nemá čas.
Vždy jsem snila o velké rodině. A ten sen se mi splnil. Porodila jsem a vychovala pět dětí. Vystudovaly, našly si dobrou práci a založily vlastní rodiny. Byla jsem velmi šťastná, že ve stáří budu mít tak početnou společnost. Avšak život může být nepředvídatelný a rychle jsem si uvědomila, že sny a realita jsou dvě naprosto odlišné věci. V sedmdesáti jsem zůstala úplně sama ve velkém domě a děti se o mě přestaly zajímat. Nevím, kde jsem udělala chybu.
Byla jsem hrdá na svou rodinu
Už jako velmi mladá dívka jsem snila o velké rodině a děti vždy byly vysoko na seznamu mých priorit. Stejně tak můj manžel byl štěstím bez sebe pokaždé, když jsem mu oznámila, že jsem znovu těhotná.
Neříkám, že to bylo snadné. Mít pět dětí znamenalo nejen značné výdaje, ale také potřebu zajistit jim péči, bezpečí a lásku. Ale nestěžovala jsem si. Milovala jsem své děti bezpodmínečně a nedokázala jsem si představit život bez nich.
Byla jsem na ně také velmi hrdá, protože každé z mých pěti dětí bylo výjimečné. František se velmi dobře učil, Marie krásně hrála na klavír, Adam rád vařil, Hana měla talent na cizí jazyky a nejmladší Marek miloval sport. Všichni jsou výjimeční.
Jako v každé rodině, i u nás se vyskytly větší či menší problémy. Ale kdo je nemá, že? Přesto jsme žili klidně a šťastně.
"Děti se nám povedly," říkal můj manžel, když se unavený vrátil z práce a ony se předháněly, kdo mu udělá večeři a čaj. Byla jsem na ně tak hrdá. A zároveň jsem byla hrdá na nás, že jsme jako rodiče zvládli vychovat z nich slušné lidi.
Děti se rozjely do světa
Společně s manželem jsme dělali všechno pro to, aby naše děti získaly patřičné vzdělání.
"Dobré vzdělání je šance na lepší život," říkal můj manžel, který byl inženýrem a celý život se vzdělával. Díky tomu pracoval na vedoucích pozicích a mohl zajistit důstojný život celé naší rodině.
Plně jsem s ním souhlasila. A proto jsem nelitovala peněz na další kroužky, výuku cizích jazyků nebo zajímavé kurzy. Vše se vyplatilo. Děti se dostaly na dobré školy, vystudovaly a našly si dobrou práci. Každé z nich založilo vlastní rodinu.
Byla jsem hrdá na jejich úspěchy. Ale v hloubi duše mi bylo také trochu smutno. Všechny mé děti se rozjely do světa a já je nemohla vídat tak často, jak bych chtěla.
"Takový je život," utěšoval mě manžel. "Děti dospějí a vylétnou z hnízda. A my s tím nic nenaděláme."
"Vím, vím," říkala jsem. "Ale i tak je mi smutno."
Tehdy mě manžel pevně objal.
"Nejdůležitější je, že jsme naše děti dobře vychovali. A když přijde čas, určitě se o nás postarají."
Myslela jsem si totéž. Byla jsem přesvědčená, že ve stáří budeme mít pomoc a podporu všech našich pěti dětí...
Po manželově smrti jsem zůstala úplně sama
Smrt manžela pro mě byla obrovským šokem. Celý život velmi dbal o své zdraví a i po sedmdesátce byl stále ve výborné kondici. Když mi lékař oznámil, že zemřel na rozsáhlý srdeční infarkt, nemohla jsem tomu uvěřit. S jeho odchodem jsem se dlouho nedokázala smířit.
"Možná bys měla zavolat dětem, aby přijely za tebou," navrhla mi sestra, když jsem se jí svěřila, že se bez manžela cítím velmi osamělá.
Ale to jsem nechtěla. Děti měly své vlastní životy a starosti.
Říkala jsem, že to není potřeba. Ale v hloubi duše jsem opravdu chtěla, abychom byli všichni pohromadě. Potřebovala jsem jejich podporu. Smrt manžela zanechala v mém srdci obrovskou díru, kterou nic nemohlo zaplnit. Procházela jsem se po našem domě a cítila jsem se osaměleji než kdy předtím.
I po odstěhování dětí náš dům pulzoval životem. Můj manžel byl velmi veselý člověk a jeho hlasitý smích vždy naplnil celý dům. Po jeho smrti tam bylo děsivě ticho.
"Jak mám žít bez tebe?" zeptala jsem se tiše. Ale nikdo mi neodpověděl. Dům byl tichý a beznadějně prázdný...
Obrátila jsem se na děti s prosbou
Trvalo dlouho, než jsem se smířila s manželovou smrtí. Ale vše v životě má svůj konec a můj zármutek také pominul. Doufala jsem v klidný život. Nic z toho mi však nevyšlo. Několik týdnů před druhým výročím manželovy smrti jsem se dozvěděla, že mám cukrovku. Na cestě do obchodu jsem ztratila vědomí a kolemjdoucí zavolali sanitku.
"Máte velmi vysokou hladinu cukru," řekl mi lékař v nemocnici. Pak se ukázalo, že to není jednorázová odchylka, ale pokročilá forma nemoci, která je jedním z moderních strašáků. Tehdy jsem se dozvěděla, že budu muset změnit svůj život.
"S touto nemocí se dá žít," ujistil mě lékař. Ale hned mě varoval, že bude nutné zavést mnoho změn.
"Potřebovala byste nějakou pomoc. V počátečním období stabilizace nemoci je dobré mít někoho na péči. Mohou se objevit výkyvy hladiny cukru a s tím spojené mdloby, problémy s tlakem a další nepříjemnosti. Proto je dobré zajistit, aby byl někdo poblíž," vysvětlil mi.
Zeptal se také, jestli mám někoho, koho bych mohla požádat o pomoc.
"Samozřejmě že mám," odpověděla jsem rychle. "Mám pět dětí..." dodala jsem s úsměvem.
"To je skvělé. Takže budete v dobrých rukou," usmál se a popřál mi dobré a pevné zdraví.
Nikdo na mě neměl čas
Hned jsem si pomyslela, že musím zavolat každému ze svých pěti dětí a domluvit se, kdo přijede jako první. Představovala jsem si, že se u mě budou střídat a díky tomu nebudu sama. Jakmile jsem se vrátila domů, začala jsem realizovat svůj plán. Ale už po prvním telefonátu mě čekalo zklamání.
"Teď mám velmi důležitý projekt, takže si nemůžu vzít volno," řekl František. "Nezlobíš se, že?" zeptal se po chvíli. Pak navrhl, abych zavolala děvčatům.
Nezlobila jsem se. A jako druhé jsem zavolala Marii.
"Je mi to líto, mami, ale jedu na koncertní turné," řekla a vysvětlila mi, kam všude se svým orchestrem pojede. "Doufám, že se nezlobíš," dodala.
Chtěla jsem říct, že se nezlobím, ale Marie už zavěsila.
Další na řadě byla Hana. Ale ani u ní jsem neuspěla. Měla právě spoustu práce s překlady. "Zavolej klukům," poradila mi.
Co jsem měla dělat? Poslechla jsem její radu. Ukázalo se, že Adam právě otevírá další restauraci a nemůže to odložit. Marek si při tréninku zranil nohu a nemůže cestovat. Všichni se omlouvali a navrhovali, abych zavolala jejich bratrovi nebo sestře.
Žádné z mých dětí si nenašlo čas, aby přijelo a postaralo se o svou nemocnou matku. Na jednu stranu jsem chápala, že každý má své povinnosti, které nemůže jen tak odložit. Ale na druhou stranu jsem nemohla pochopit, proč ani jeden z nich nenabídl, že všechno zařídí tak, aby mohl přijet a postarat se o mě.
Myslela jsem si, že jsem je dobře vychovala. Opravdu tomu bylo tak? Týdny ubíhaly, ale nic se nezměnilo. Sedím sama v prázdném domě a přemýšlím, kde jsem udělala chybu. A upřímně řečeno, ani sama nevím...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Uzlinka z Pelíšků nám prozradila, jak se chystá na roli maminky: Stihnu porodit před čtyřicítkou, říká Silvie Maryško
Uzlinka z Pelíšků nám prozradila, jak se chystá na roli maminky: Stihnu porodit před čtyřicítkou, říká Silvie Maryško
Související články
