Bohumila (56): Děti vylétly z hnízda a přepadl mě smutek. Myslela jsem si, že mě se to týkat nebude

Naše děti se během krátké doby jedno po druhém odstěhovaly a já se těšila, jak přestavíme byt. Místo toho, abych si užila čas pro sebe, zaplavil mě stesk, nostalgie a pocit zbytečnosti.

Mohlo by Vás zajímat:

Helena (56): Jakmile se dcery odstěhovaly, moje manželství se octlo v ruinách. Vypadá to na rozvod

Myslela jsem, že budu jiná než máma

Bratr to měl stejně jako já. Krátce po dvacítce jsme oba opustili domov a našli si stálé partnery. Když přišly děti dávali jsme je babičce na hlídání, takže měla pořád plný dům. Pamatuji si, jak říkala, že stejně má houby na práci. Výchova dětí jí vyplnila skoro celý život. Litovala jsem ji, že nikdy neměla nějaké vlastní koníčky, kamarády nebo sny.

O sobě jsem si myslela, že to mám trochu jinak. Žili jsme v malém bytě a jen co kluci dospěli a chystali se na vysokou, podporovala jsem je v tom, aby poznávali svět. A tak se stalo, že během jednoho roku mi jeden odjel do Austrálie a druhý na opačný konec naší republiky.

„Konečně si udělám pracovnu podle vlastních snů,“ říkávala jsem s oblibou. Manžel se těšil, že bude mít posilovnu a zašívárnu v jednom. Opravdu jsme se vrhli do oprav hned poté, co se kluci vystěhovali. Ale jen co bylo všechno hotové, zastesklo se mi po minulosti.

Mohlo by Vás zajímat:

Cecílie (68): Celý život jsem byla na dcery sama. Na stáří potřebuji pomoc, ale jejich reakce mě velmi ranila

Domov mi připadal příliš tichý

Tiché večery a prosluněné víkendy mi připadaly depresivní. Když jsem nemusela vstávat brzy, ležela jsem pod peřinou půl dopoledne a neměla žádný elán. Po telefonních hovorech s dětmi jsem se dávala do usedavého pláče. Poté jsem hodinu zírala do prázdna. Nevěděla jsem, co se mnou je.

Jistě, kamarádky mi vyprávěly, že odchod dětí nesly špatně. Jenže já měla za to, že nesdílím jejich přecitlivělost. Jsem nad věcí, mám mnoho zájmů a v práci dost zodpovědnosti. Navíc přeci logicky nechci, aby měli kluci doma věčný „mama hotel“. Fandím jim v jejich osamostatnění.

Nic naplat, v hlavě to můžu mít srovnané, ale stejně je mi obden do pláče. Byt mi připadá tak prázdný. Říkám si, k čemu vlastně jsem a jak dlouho to takhle půjde dál... Moji kluci mi asi vnoučata v dohledné době nepřinesou, to mi bylo jasné. Manžel to nenesl tak těžce. Jemu prostor naprosto vyhovoval. Vlastně jsem mu záviděla.

Mohlo by Vás zajímat:

Anežka (34): Zjistila jsem, že nedokážu být bez dětí. Jak mám od nich odjet, je mi zle

Manžel mi vrátil život

„Je to syndrom prázdnýho hnízda, ale to přejde, zlato. Pojďme začít konečně cestovat!“ navrhl nadšeně manžel a jeho entuziasmus mě až iritoval. Ale díky bohu za něj, protože kdyby mě nechal smutně sedět na gauči, kdo ví, jak by to dopadlo.

Jednou za čtvrt roku vyrážíme prozkoumat nějaké evropské město, pustili jsme se aktivně do práce na zahrádce na naší chatičce a vylepšila jsem svoje tenisové dovednosti. Ovšem ze všeho nejvíc se stejně těším na to, když jeden ze synů přijede na návštěvu. Pustím se do vaření a obletování a jsem k nezastavení.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Romana (49): Dcera se odstěhovala do USA. Teď jsem se dozvěděla něco, co mi zlomilo srdce

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.