První transport Židů do terezínského ghetta se uskutečnil 4. prosince 1941. Ještě předtím však do pevnosti dorazilo přes 300 mladých mužů, kterým Němci namluvili, že jde o pouhou brigádu...
Židovské ghetto v Terezíně formálně nespadalo do kategorie koncentračních táborů. Ve skutečnosti šlo o věznici gestapa a ghetto. Stejně ale, jako v jiných nacistických represivních zařízeních, i zde museli lidé čelit nelidskému zacházení.
Komando výstavby v Terezíně
Ve druhé polovině roku 1941 se snažili nacisté své “konečné řešení židovské otázky” dovést do úplného konce. Na území Protektorátu se toho neujal nikdo jiný než zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Během jedné z prvních porad jeho štábu padla volba na Terezín. Právě tam mělo vzniknout vězení a ghetto. Do výstavby se museli samozřejmě zapojit i samotní Židé. Dne 24. listopadu 1941 odjel z Prahy transport 342 mladých mužů. Terezín měli přebudovat na samostatně fungující ghetto a připravit ho na první transport, který měl proběhnout 4. prosince. Mezi “brigádníky” byl i Felix Kolmer.
„Dostal jsem do schránky lístek, že se mám dostavit na Hybernské (Masarykovo) nádraží, že pojedu na práci, tak ať si s sebou vezmu jídlo na tři dni a nejnutnější svršky, kdyby práce trvala delší dobu,” zavzpomínal Kolmer pro Paměť národa. Počítal s tím, že se v sobotu vrátí k rodině a v pondělí pojede zase pracovat. „Pak ale přišla jednotka SS a de facto jsme byli zatčeni. Nevěděli jsme, kam jedeme. Dorazili jsme do Bohušovic a tam jsme viděli četu českých četníků s puškami a nasazenými bodáky. Srovnali nás do pětistupů a šli jsme pěšky do Terezína.” O žádnou krátkodobou brigádu nešlo. Felix Kolmer a další muži se stali prvními vězni Terezína.
Děsivé podmínky v ghettu Terezín
Nejpalčivějším problémem v Terezíně byl akutní nedostatek místa. V roce 1942 se za jeho hradbami mačkalo více než 58 500 lidí, kapacita přitom byla přibližně 7000. S tím šly ruku v ruce hygienické problémy, neboť nebyly k dostání věci pro ty nejzákladnější lidské potřeby. A nebylo ani co jíst. Podvýživa zde byla na denním pořádku. A když už se nějaký pokrm podával, čekalo se v dlouhotrvající, a hlavně ponižující frontě. A čeho se člověk dočkal? Pohankové nebo kroupové polévky, vodové omáčky s bramborami či suchého chleba s margarínem nebo paštikou. Výsledkem toho byla takzvaná terezínka - častý průjem.
Ještě horší situace panovala v Malé pevnosti, gestapáckém vězení. Zejména pro Židy tam byla určena speciální cela, holá místnost, kde je dozorci bez milosti mučili a vraždili. A kdo ještě mohl chodit, čekala ho během dne tvrdá dřina. Malé pevnosti velel “Piňďa” Heinrich Jöckel. Tento bývalý malíř sice neměl vzdělání, ale byl dostatečně krutý a tvrdý, aby se z člena pořádkové policie vypracoval až na pražské gestapo. V Terezíně žil se ženou a dvěma dcerami. Po válce byl za své zločiny odsouzen a oběšen.
Čekání na konec války
Na konci druhé světové války byla přeplněna i terezínská věznice. Na jaře roku 1945 se tam objevily první případy skvrnitého tyfu. Ale ani to Němce neodradilo od dalších krutostí. Někteří vězni si museli vlastníma rukama hrabat hroby, kdo už nemohl, byl zastřelen.
Ale ani všechny útrapy nedokázaly zlomit solidaritu, která mezi lidmi panovala. V ghettu se pořádaly divadelní vystoupení, koncerty, opery i kabarety. Ve věznici se zase konaly hlavně společenské debaty. Velký význam zde také měly Velikonoce a Vánoce. Tehdy se přestal respektovat i zákaz zpívání v celách. A právě tato soudržnost dodala mnohým sílu, aby vydrželi do 8. května roku 1945, kdy do ghetta vstoupily sovětské jednotky.
Zdroje informací:
Holocaust.cz: Přežívání v ghettu Terezín
Wikipedia.org: Koncentrační tábor Terezín
Pametnaroda.cz: V ghettu Terezín skončilo 526 transportů. Ten první před osmdesáti lety