Ve Filadelfii kdysi stála psychiatrická léčebna Byberry, která byla nechvalně proslulá absencí zkušeného personálu, empatie a normálních léčebných postupů. Pacienti zde trpěli tak, že se to přirovnávalo ke koncentračním táborům.
Tisíce lidí jsou celé dny zavřeny v takzvaných omezovacích zařízeních. Mají na sobě jen lehkou košilku a jsou spoutáni silnými koženými pouty a popruhy. Další jsou zase uvězněni v pokojích bez nábytku, do nichž proniká denní světlo jen uzounkým otvorem. V noci se z těchto místností stávají výkaly páchnoucí temné hrobky.
Zanedbávání pacientů v léčebně Byberry
I když se může zdát, že výše uvedený popis je scénářem hororového filmu, není tomu tak. Ve skutečnosti jde o popis psychiatrické léčebny Byberry ve Filadelfii. Za vše mohl nekvalitní personál. Profesionálů bylo pomálu a pacientů zase přehršel. Do ústavu mohl jít pracovat kdokoli, hlavně, že měl ruce a nohy.
Kvůli vysokému počtu pacientů muselo vedení nabírat i z řad neprofesionálů. Než se tak stalo, neměl se o ně kdo starat. Často byli ponecháni neokoupaní a nazí. Ani s úklidem to nebylo nijak slavné. Ložní prádlo zůstávalo neprané a podlahy byly lepkavé od moči. Aby byl klid, trčeli pacienti v klecích.
O tom by mohl vyprávět i tehdy sedmadvacetiletý William Kirsch, který v Byberry strávil dlouhých čtrnáct měsíců. Soud pak uznal, že byla porušena jeho lidská práva a nařídil propuštění. "Péče" v Byberry stála život nejméně sedmapadesát rezidentů. Na druhou stranu, jejich politika otevřenosti umožnila některým pacientům utéci. Jejich osud byl však spíše smutný. Po několika hodinách na svobodě páchali sebevraždy.
Nechvalně známá léčba v Byberry
Kromě zanedbávání pacientů se Byberry “proslavilo” také notně kontroverzní vodní léčbou. List Philadelphia v roce 1946 napsal, že jeden z ošetřovatelů namočil ručník do vody, který pak vyždímal a obtočil kolem pacientova krku. Následně vzal do rukou jeho konce a začal s nimi kroutit, čímž ručník utahoval stále těsněji a těsněji. Pacient měl vypouklé oči, oteklý jazyk a ztížené dýchání. Jakmile se svalil na postel, bylo hotovo, pacient se stal takzvaně utlumený.
Prý se to dělalo kvůli tomu, že tato praktika na těle nezanechala žádné stopy. Ošetřovatelé vymysleli celou škálu trestů, které byly takzvaně nezjistitelné. Podle jednoho z členů personálu se k týrání používaly pěsti i různé pomůcky, nic však nesmělo zanechat ani sebemenší stopu.
„Když jsem procházel některými odděleními Byberry, vzpomněl jsem si na obrázky z nacistických koncentračních táborů. Vstoupil jsem do budovy hemžící se nahými lidmi, kteří byli hnaní jako dobytek. Všechno bylo prostoupeno zápachem tak těžkým, tak nechutným, až se zdálo, že jste se jej mohli dotknout,“ popsal v roce 1948 léčebnu Albert Deutsch.
Trhání zubů bez umrtvení
Mezi mučící nástroje patřilo taktéž odepírání léků proti bolesti. Lékaři například trhali zuby bez umrtvení. Psychiatr Larry Real, který se v Byberry školil v sedmdesátých letech, řekl, že jednou viděl lékaře zašívat pacientovi ránu bez jakéhokoli analgetika. Byl přesvědčen, že schizofrenici necítí bolest. Na druhou stranu tam docházelo i k nadužívání léků, a to během nelegálního testování doposud nevyzkoušených léčiv.
A došlo i na vraždu. Dva bývalí vojáci uškrtili pacienta. Vymlouvali se, že za to může jejich posttraumatická stresová porucha z války. Nikdy nebyli trestně stíháni. Výjimkou však nebyly vraždy i mezi samotnými pacienty. Léčebna byla uzavřena až na počátku devadesátých let, a to díky Anny Jennings, která se tam léčila se schizofrenií. Její matka pracovala v komisi dohlížející na tyto ústavy a když se k ní dostaly dívčiny zápisky, nařídila okamžitou kontrolu. Ta odhalila, co se za zdmi areálu skutečně dělo.
Zdroje informací:
Wikipedia.org: Philadelphia State Hospital at Byberry
Allthatsinteresting.com: Inside Byberry Mental Hospital, The Philadelphia Asylum That Was Worse Than Any Horror Movie