Na počátku prosince roku 1942 vznikl v Lodži koncentrační tábor, kterému se přezdívalo „malá Osvětim". Byl určený pro děti od 6 do 16 let. Na všechny tam čekalo fyzické a psychické týrání. A takový nedostatek jídla, že si z hladu začaly žvýkat vlastní ruce.
Hlad, mučení a zase hlad. Děti v „malé Osvětimi“ nepoznaly nic jiného. K snídani a večeři dostaly malinký kousek černého chleba a šálek hořké černé kávy. A pokud měl nějaký dozorce výjimečně dobrou náladu, dal každému z nich na špičce nože trošku marmelády.
Jídlo v „malé Osvětimi“
Když nastal čas na změnu jídelníčku, dostaly děti jednu naběračku špenátu, nebo zapáchající švédskou polévku. Na maso mohly rovnou zapomenout. Luxusem byly kosti a slupky od brambor. To vše servírováno v kovové misce, jejíž dno bylo plné červů, žížal, hřebíků a písku. Maria Jaworská, jedna z přeživších, vzpomínala třeba na tuřínovou polévku, která byla ochucená o škrkavky.
Výjimkou nebyl ani “vývar”, v němž plavaly housenky. Na Štědrý den dostali dětští vězni rádoby čerstvý tvaroh. Na první pohled tak vypadal, ale když ho rozkrojili, objevilo se klubko červů. Přesto je děti vybraly a tvaroh se slzami v očích snědly.
Polévka od opilého esesáka
Děti v táboře byly kvůli neutuchajícímu hladu schopny udělat cokoli. Táborová švadlena Stefania Szafrańska vzpomínala, že jednoho dne vařil v kotli polévku opilý esesák. Když se mu ji podařilo vylít na zem, nejmladší chlapci se na ni vrhli jako hejno much a začali ji slízávat ze země. To se samozřejmě dozorci nelíbilo, a tak je za to mlátil a kopal.
Kruté posměšky dozorců
Esesáci si doslova užívali toho, že děti trpí hladem a podvýživou. Na jednom nástupu se zeptali, kdo má hlad. Kdo se přihlásil, dostal živou myš. Většina z nich neváhala a snědla ji. Tomu se dozorci začali náramně smát. Prý ani prase by myš nesežralo. To ale nebylo zdaleka vše.
Jindy si esesáci vymysleli hru, že se dětí zeptají, kdo by si dal cukroví. Samozřejmě se zvedl les rukou. Každý dostal pěkně zabalenou krabičku, ve které byly vši. I tyto parazity musely děti sníst. Kdo pak o pár dní později zvedl ruku a přiznal, že má vši, dostal krajíc chleba. Kdo mlčel, vysloužil si pětadvacet ran holí. Jedině večer mohly děti snít o tom, co by si doopravdy daly. A tehdy jim také došlo, že by snědly i to, nad čím doma ohrnovaly nos. „Děti měly takový hlad, že si žvýkaly ruce," vzpomíná Gertruda Skrzypczak na nelidské utrpení, kterému byla vystavena v „malé Osvětimi“.
Zdroje informací:
Wikipedia.org: Auschwitz
Wielkahistoria.pl: „Dzieci były tak głodne, że obgryzały sobie ręce”. Tak Niemcy żywili więźniów Kinder-KL Litzmannstadt