Malomocní ve středověku: Žili v klidu a pěstovali zeleninu, pak ale lepru vystřídal mor

Lepra neboli Hansenova choroba byla ve světě nejvíce rozšířená mezi 11. a 14. stoletím. Nejpravděpodobněji se přenášela kapénkovou infekcí, tedy miniaturními kapkami, které se uvolňují při kašlání a kýchání. Ve vážných případech docházelo k lézím, gangréně a slepotě.

Mohlo by Vás zajímat:

Nebožtíci ve středověku: Tlející mrtvoly tančily s živými papeži a císaři na zdech kostelů

Vznik leprosárií

Od 11. století vzniklo v Anglii více než tři sta leprosárií, což byly jakési pseudonemocnice umístěné na klidném místě, mimo hustě osídlené oblasti. V nich žili nemocní v určitém druhu izolace, neztratili však osobní svobodu. To znamená, že je ošetřovatelé nezavírali do cel, ani je neodváželi na opuštěné ostrovy. Kdo chtěl a měl na to sílu, mohl se volně pohybovat po okolí. Našli bychom ale i zařízení, kde platila přísná pravidla a život v celibátu. Porušení znamenalo tvrdý trest. Naštěstí převládal ten humánnější typ.

Prvním známým útočištěm pro malomocné bylo zřejmě leprosárium svaté Máří Magdalény v Hampshire. Dokazují to nálezy z archeologických vykopávek. Jelikož byla v blízkosti kaple, točil se tam život okolo modliteb a duchovní oddanosti. Provoz se financoval hlavně z charitativních darů a almužen, které poskytovaly místní komunity.

Mohlo by Vás zajímat:

Šílené léčebné metody středověku: Zlomené srdce zacelí výkaly, s melancholií pomůže díra v lebce

Měli malomocní blíže k Bohu?

Reakce lidí na lepru byly ve středověku různé. Někteří to považovali za boží trest, takzvanou smrt zaživa. Jiní zase jejich postižení přirovnávali k očistci na Zemi. Tato varianta měla jedno velké plus. Po smrti šli malomocní údajně rovnou do nebe. Našli se i tací, jenž věřili tomu, že tito lidé mají kvůli svému utrpení blíže k Bohu. Prokazovali jim tak patřičnou úctu...

Mohlo by Vás zajímat:

Nejzvláštnější povolání středověku: Pojídači hříchů jedli přímo z mrtvol

Život v leprosáriu

Leprosária preferovala životní styl v souladu s přírodou. Předpokládá se, že spousta těchto zařízení měla vlastní zahrady, kde se pěstovala zelenina i ovoce. A ač byli nemocní poměrně daleko od civilizace, měli povoleny návštěvy od rodinných příslušníků. Ve 14. století se v leprosáriích začali objevovat i lidé, jenž touto nemocí netrpěli. Buď za to mohla chybná diagnóza, anebo se tam ocitli proto, že i chudý a nemajetný člověk si zaslouží domov.

S příchodem epidemie Černé smrti (moru) se začalo s malomocnými zacházet hůře. Kvůli neustálé kontrole a stigmatizaci byli posílání do přísnější izolace a podléhali různým sociálním omezením. Výjimkou nebylo ani zneužívání a korupce. V té době také začala slábnout prevalence, což zjednodušeně řečeno znamená počet osob trpících nemocí k počtu všech lidí v populaci. Kvůli tomu musely některá leprosária svůj provoz ukončit, nebo se proměnit na sirotčince či všeobecně zaměřené nemocnice.

V současnosti bychom našli úplně poslední leprosárium poblíž rumunského města Tulcea. V roce 2020 v něm žilo pouhých deset osob.

Mohlo by Vás zajímat:

Nejbolestivější lékařské zákroky středověku: Díra do hlavy i nůž v oku

Zdroje informací:

Wikipedia.org: Leprosárium 

Historyhit.com: Living with Leprosy in Medieval England