Jen těžko si můžeme takovou situaci představit – desetileté dítě odejde z domova a už se nevrátí. Tedy vlastně vrátí, ale po osmi letech věznění cizím člověkem na cizím místě. Neuvěřitelné roky plné hrůzy si zažila Natascha Kampuschová, která se stala obětí únosu 2. března 1998.
Když se malá Natascha Kampuschová vydala onoho osudového rána 2. března 1998 do školy, ani ve snu by ji nenapadlo, že se se svými blízkými setká až za dlouhých osm let. Naposledy ji viděla kamarádka, která později vypověděla, že Nataschu odvlekli dva muži do bílé dodávky. Byli opravdu dva? Potvrdit se to nepodařilo, její únosce Wolfgang Přiklopil, elektrikář českého původu, zřejmě všechno zorganizoval sám. A musel takovou akci připravovat. V domě postaveném po druhé světové válce jeho dědečkem byl také malý úkryt, který se Přiklopil rozhodl použít pro svůj šílený záměr.
Ze svobody do krytu
Prvním místem, kam Přiklopil Nataschu ukryl před světem, byl právě sklep, respektive kryt o velikosti pouhých pěti metrů čtverečných. O co byla místnost menší, o to byla lépe izolovaná, aby na ulici nepronikl ani náznak toho, že tady vězní malou dívku. V jaké hrůze musela Natascha žít, si nedovedeme ani představit.
Větší volnost pod dozorem
Přiklopil se v rámci možností staral o vzdělávání unešené dívky. V televizi jí pouštěl vzdělávací pořady, přinesl knihy a mohla poslouchat vážnou hudbu. Všechno ale přicházelo velice pozvolna, až když si Natascha postupně na svůj život v zajetí zvykala a únosce začal věřit, že snad neuteče. I tak ji ale bedlivě střežil. Později směla ze sklepa vycházet v jeho přítomnosti a pohybovat se po zahradě. To všechno pod neustálými výhrůžkami smrtí, pokud by se pokusila o útěk. Může si mladý člověk na něco takového přivyknout?
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Život ve strachu
Osm let (až do plnoletosti) žila Natascha v domě svého únosce v neustálém strachu z jeho zloby, bití, nebo dokonce znásilnění. Vyhrožoval jí, že jsou v oknech a dveřích nastražené výbušniny, a kdyby se pokusila utéct, okamžitě zemře.
Později směla s únoscem i do města. Pečlivě ale střežil, aby nikoho neoslovila nebo snad nepožádala o pomoc, to vše pod hrozbou smrti. Natascha se prý přesto několikrát snažila na sebe upozornit kolemjdoucí, nikdo ale nereagoval, a tak jí nezbývalo nic jiného, než se znovu vrátit „domů” do sklepa. A tak tomu bylo dlouhých osm let až do 23. srpna 2006.
Útěk na svobodu
Jednoho dne dostala Natascha za úkol uklidit v autě, které stálo na zahradě. V tu chvíli jí nahrála náhoda a nepozornost únosce, který ji na chvíli spustil z očí. Vzdálil se, protože přes hlučný vysavač neslyšel telefon. Natascha se chopila své šance a nepozorovaně unikla na ulici. Zaklepala na dveře u starší sousedky, která zalarmovala policii. Po 3 096 dnech se tak sotva dospělá dívka dostala konečně znovu na svobodu.
Vzpomínka na únosce
Mezi tématy, která se okamžitě začala řešit, bylo i to, jaký měla vztah ke svému únosci. Na jednu stranu o něm mluvila jako o zločinci, na druhou jej litovala. Zvlášť v okamžiku, kdy se dozvěděla, že Přiklopil spáchal sebevraždu skokem pod vlak. Dokonce na jeho památku zapálila svíčku, což někteří psychologové viděli jako důkaz, že se u ní projevil takzvaný Stockholmský syndrom, kdy oběť začne sympatizovat s agresorem. Ona sama ale všechny podobné spekulace vyvracela.
Dům hrůzy
Zajímavé ale je, že si Natascha po smrti Přiklopila z jeho pozůstalosti vyžádala právě dům, v němž byla vězněna. Prohlásila, že nechce, aby se z něj stal bizarní památník jejího trápení. Později se do domu dokonce začala vracet uklízet. Jednu úpravu ale přece jen provedla – sklep, v němž byla vězněna, nechala zasypat.
Nový život
Natascha se po vysvobození stala středobodem všech zpravodajství, žádosti o rozhovory se jen hrnuly a zájem o ni byl obrovský. Po určité době, samozřejmě, největší šílenství opadlo a dívka se mohla začít vracet k životu, který vlastně ani nepamatovala. K životu na svobodě a bez omezení.
Zdroje informací:
Wikipedia.org: Natascha Kampusch
Focus.de: Natascha Kampusch: „Einer von uns beiden musste sterben“