Práce ve starověkých Athénách: Ti, kteří si museli na živobytí vydělat, byli terčem pohrdání a posměšků

Těžko uvěřit, že staří Řekové neznali slovo práce. Možná to bylo proto, že hlavní náplní jejich životů byl odpočinek, který měli jen díky tomu, že za ně veškeré povinnosti dělali otroci, kteří neměli žádná práva. Příslušelo jim jen, lidově řečeno, držet ústa a krok.

Mohlo by Vás zajímat:

Křečkování aneb Diogenův syndrom: Když hromadění věcí dosáhne extrémních rozměrů

Lenošení místo práce

Pro Atéňany byla práce něčím abnormálním, věřili, že jsou určeni pro vyšší účely. V kurzu bylo přece dlouhé lenošení a nicnedělání. Kdo si ještě něco tvořil, takříkajíc, sám pro sebe, byl přijatelný. Avšak chraň Bůh, pokud dotyčný pracoval pro někoho jiného.

A co tedy patřilo mezi ty "vyšší účely"? Zasedání ve sněmu, působení v Radě, úředničina, služba v armádě, vykonávání kněžského povolání, organizace svátků, zasedání v porotě u soudu, uctívání bohů a podobné, nepříliš namáhavé profese. A jako bonus se doporučovalo pořádání četných neformálních rozhovorů o státních otázkách.

Mohlo by Vás zajímat:

Krutý osud postižených dětí ve starověku: Prodávali je na trzích jako zvířata

Dělníci a řemeslníci vedli neslavný život

Aristokraté neměli nejmenší problém s tím, že jsou bohatí díky otrocké práci nevolníků a chudých lidí. Dokonce všechny, kteří si vydělávali vlastníma rukama, pojmenovali banausioi (pejorativní označení dělníků a řemeslníků, pozn. red.) Ostatně sám Aristoteles prohlásil, že život řemeslníka je neslavný a nepřátelský vůči ctnosti. A tento názor zastávali i další řečtí myslitelé a autoři.

Slavný spisovatel Plútarchos, žijící na přelomu prvního a druhého století našeho letopočtu, si taktéž všiml, že pokud jste si museli vydělávat na živobytí, neměli jste čas věnovat se duchovním či filozofickým otázkám. A tak byl zesměšňován i Héfaistos (syn Dia a Héry, v řecké mytologii Bůh ohně a kovářství, pozn. red.) přestože dokázal vytvořit umělecká díla. A jestliže řemeslník k tomu všemu spolupracoval s otroky, byl snad na samotném dně společnosti. To platilo třeba na sochaře, jejichž postavení se zlepšilo až v renesanci.

Mohlo by Vás zajímat:

Svatby ve starověkém Římě: Dětské nevěsty, železný prsten a zákaz líbání manželky

Respektováno bylo jen několik povolání

V Řecku tehdy neexistoval pětidenní či šestidenní pracovní týden. Jedinou možností k odpočinku byly prázdniny. Když k tomu připočteme ještě předsudky, neměli to tehdy lidé vůbec snadné. Existovaly však výjimky. Cestující řemeslníci s vysoce specializovanými dovednostmi: věštci, lékaři, architekti a bardi. Ti všichni byli podle Homéra žádoucí a lidé se k nim podle toho chovali a odměňovali je.

Mohlo by Vás zajímat:

Ideál krásy ve starověku: Chlupaté nohy a intimní místa byly zapovězeny

Zdroj informací: 

Wielkahistoria.pl: Praca w starożytnych Atenach. Każdego, kto musiał zarabiać na życie traktowano z pogardą i wstrętem